Jan Hřebejk - režisér


Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
10.10.2014 10:03 | Dita Brančíková

Vystudoval Akademické gymnázium v Praze a v roce 1991 scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Zabývá se filmovou, televizní a divadelní režií. Už během studií na konci 80. let zrežíroval ve vlastní produkci dva krátkometrážní snímky Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít, a L. P. 1948. Následně napsal spolu s někdejším spolužákem Petrem Jarchovským scénář k filmové komedii debutujícího Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola.
Zlom v jeho kariéře však znamenal až rok 1993, kdy jako režisér natočil svůj první celovečerní snímek
Šakalí léta, který mu vynesl Českého lva a obrovskou přízeň diváků. S koncem 90. let pak přichází nejúspěšnější období Hřebejkovy tvorby – tradičně spojené se scénáristou Jarchovským a producentem Ondřejem Trojanem. Natáčí oceňované filmy Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Horem pádem či Kráska v nesnázích. Kromě celovečerních filmů také příležitostně režíruje v pražském divadle Na Jezerce a občas natáčí také v oblasti reklam a dokumentů. Je ženatý a s manželkou vychovávají dvě děti.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Většinou se vás všichni ptají na aktuální projekty, já to vezmu ale od začátku. Jaké jste měl dětství?

Pohodové. Moji rodiče byli středoškolsky vzdělaní úředníci a měli mě až v pozdním věku. Táta byl v padesátých letech chvíli zavřený, maminka pořád nemocná, sestry to doma štvalo, tak se brzy vdaly. Až když jsem se narodil já, přišlo lepší období, kdy naši splatili dluhy, postavili si chatu a byli více v klidu. Holky vzpomínaly jen na to, jak byla máma nemocná a pořád v lázních a táta v práci, takže jsem měl mnohem hezčí dětství než sestry, protože rodiče na mě už měli čas. V létě jsem býval na chatě, v zimě na horách, chodil jsem do kroužků, třeba do výtvarky, rodiče mě podporovali. Vzpomínám si, jakou jsem měl radost, když mojí paní učitelce z lidové školy umění Helze Weissové Hoškové udělili státní vyznamenání za zásluhy. Ale to nesouviselo se mnou ani Vladimírem Franzem, kterého také učila. Společensky to bylo samozřejmě bídné období, ale jako malé dítě jsem to ještě nevnímal.

 

Studoval jste školu ne zrovna typickou pro režiséry…

Chodil jsem na gymnázium ve Štěpánské, což tenkrát nebylo tak elitní gymnázium jako dnes, protože sídlilo přechodně na sídlišti Petřiny. Hlavním důvodem, proč jsem tam šel, bylo to, že se tam jako na jediném gymnáziu v Praze nemuselo maturovat z matematiky, u které jsem tušil, že mi bude spolu s fyzikou dělat problémy. Maturovalo se z psychologie a pedagogiky. I když nás bylo ve třídě sedm kluků, tři jsme pak šli na FAMU. Já, Petr Jarchovský a Dan Wlodarczyk, který teď například režíroval Příběhy 1. oddělení.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Na FAMU jste natočil svůj první film Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít. Proč zrovna tohle téma?

Parafrázovali jsme název filmu Woodyho Allena – Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se na to zeptat. Autorem scénáře byl můj spolužák ze scénáristiky na FAMU Petr Zelenka. Ten příběh byl taková patnáctiminutová anekdota, která by vlastně mohla být součástí Allenova filmu. Je o překladateli, který začne překládat pornofilmy a zhloupne z toho natolik, že začne cítit potřebu být překladatelem i doma při sexu s manželkou. Petr Zelenka to napsal velmi vtipně a jednoduše na realizaci. Natočili jsme to ve dvou bytech našich tehdejších spolužáků Dana Woldarczyka a Igora Chauna, za dva víkendy a za peníze mé maminky. Promítalo se to v půlce třeťáku a já s tím vyhrál festival FAMU. A tak mě postupně začali brát jako režiséra, ačkoliv jsem režii nestudoval.

 

S Petrem Zelenkou jste hned nato natočili další film, L. P. 1948

Ano, tam jsem měl větší autorský vklad a film byl zase oceněn na festivalu FAMU, následující rok. Takže díky tomu jsem ve třiadvaceti letech začal jako nevystudovaný režisér točit pro televizi. Do ČT tehdy nastoupili noví lidé – Čestmír Kopecký, Kateřina Ondřejková, Petr Koliha – kteří měli zájem dělat s novou generací, a my jsme byli po ruce.

 

Vaší scénáristickou celovečerní prvotinou byl film Pějme píseň dohola

Tenhle film jsme napsali těsně před revolucí, točil se v roce 1990 a neměl tehdy žádný komerční ohlas. Dnes zajímá lidi třeba tím, že v něm debutovala Aňa Geislerová, které tehdy bylo třináct. Ale má své příznivce a ti dnes tvrdí, že od tohoto filmu jsme už nic lepšího neudělali. Lidé byli tehdy hladoví po filmech, které tady předtím nemohli vidět, jako Přelet nad kukaččím hnízdem, nebo naopak erotické filmy typu Emanuella, prostě konkurence, které mohl český film těžko čelit. Když se trh trochu nasytil, přišla s velkým úspěchem Svěrákova Obecná škola, po ní Requiem pro panenku, což byl také velmi úspěšný film.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Tehdy jste na druhý pokus s Petrem Jarchovským udělali Šakalí léta, jak na toto období vzpomínáte?

Film vycházel z povídky Petra Šabacha, hudbu složil a nahrál Ivan Hlas a dobře jsme se na něj připravili. Byl to po filmech Svěráka a Renče první debut za soukromé peníze. Měli jsme velké štěstí, že se produkce ujal Jiří Ježek a Space films, což byla v té době taková štika v rybníce, výborná produkce i distribuce. Jirka, který měl úspěch s Černými barony a Dědictvím, pochází z Hanspaulky, kde se natáčelo, a proto mu to imponovalo, fandil nám, věřil tomu a byl tím projektem nadšený. Ale samozřejmě, když se nám vlastně napoprvé podařilo sehnat takhle ideálního producenta, měli jsme najednou pocit, že to je běžný standard a vše i nadále půjde snadno. Ale nešlo. Takže než jsme spojili síly s Ondřejem Trojanem v úloze producenta, nějaký ten rok to trvalo.

 

Na co má mít podle vás režisér talent, co by ho měla naučit škola a co praxe?

U profese režiséra je takový paradox, a to nemyslím pejorativně, že režisér vlastně nic umět nemusí. Ale měl by dobře rozumět těm ostatním profesím. Vrozená by mu měla být otevřenost a vnímavost pro partnerskou spolupráci. Pokud je režisér vyhraněná individualita, může mít řadu konfliktních vlastností, ale přesto musí být schopný koordinovat práci celé řady špičkových profesionálů.

 

Čeho si ceníte na sobě?

Myslím, že umožňuji svým spolupracovníkům rozvinout jejich vlastní kreativitu. Nemám prostě ambici kecat do všeho.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Panuje mezi režiséry rivalita?

Já to moc nevnímám. Snad jen do určité míry. Rozhodně bych nechtěl psát recenze, protože řada lidí od filmu je lidsky strašně příjemná, ale jsou to třeba neumětelové a naopak jiní, co jsou komplikovaní, jsou nadaní, výborní tvůrci. V jiných uměleckých odvětvích se mi zdá ta rivalita horší.

 

Jak vycházíte s producenty? 

Ten vztah je ze své podstaty konfliktní, ale to je vlastně mezi všemi profesemi: kameraman by ještě potřeboval svítit, herci by už potřebovali hrát, producent by potřeboval, aby výprava nebyla drahá. Aby z toho nakonec byl výborný film, je potřeba určitý kompromis. Poslední slovo mívá většinou producent, který hlídá rozpočet. Všechny konflikty plynou z toho, že nikdo neví, jak to má ve finále vypadat. Když děláte nějaký lékařský úkon, tak víte, k čemu se má dospět. U filmu to tak jasné není.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak se vlastně film financuje?

Film se financuje vícezdrojově. Něco z grantů, něco z komerčních televizí nebo z ČT, část jsou zdroje čistě soukromé. Občas třeba producent sežene peníze ze soukromého zdroje, ale zjistí se, že podmínky jsou proti regulím ČT. Producent nesmí být jen kalkulačka na peníze a režisér si nesmí hrát na umělce za každou cenu. Pak to klape.

 

Váš dlouholetý spolupracovník producent Ondřej Trojan kdysi prohlásil, že období, kdy točil s Hřebejkem, bylo pro něj nejlepší období u filmu. Jak to vnímáte vy?

Tehdy se nám skutečně dařilo. Všechno začalo Pelíšky. Ondra po tom, co debut Pějme píseň dohola neměl úspěch, založil produkční společnost Total Help Art s Tomášem Hanákem a Jiřím Fero Burdou, což byla taková sklepácká produkce, která ve spolupráci s ostravskou televizí tehdy dělala spoustu věcí. Ondra se soustředil na malé formáty – hrané krátké filmy. A pak se jednou rozhodl, že chce udělat celovečerní film. A protože ty sklepácké režisérské osobnosti se zrovna pohybovaly v jiných sférách – Marhoul řídil Barrandov, Šteindler dělal v reklamách s Halinou Pawlowskou – došlo na nás. Pamatuju si to přesně, zrovna jsme u nás doma slavili narození Jarchovského druhé dcery a Ondřej se zeptal, zda něco nechystáme. A my jsme chystali Pelíšky. Tehdy to bylo něco jako Šakalí léta bez písniček, takový šabachovský film, a Ondřejovi se to líbilo. Na Šakalí léta sice přišlo půl milionu diváku, dostalo to nějaké České lvy, ale byl to velmi drahý film, takže jsme vlastně byli takoví komerčáci, co ovšem nevydělali. Což není dobrá pozice. Soukromé zdroje se zajímají o to, zda se vydělalo, a veřejné zdroje zase podporují věci, které nejsou až tak komerční. A tak jsme nedostali na Pelíšky ani grant.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Prý vám tehdy pomohl režisér Jiří Menzel, kterému jste dal scénář přečíst.

Ano, já ho požádal, aby nám napsal posudek, doporučující dopis ke grantu, a on napsal, že jednou to bude skvělý film, ale zatím je v tom ještě schovaný. Což mě tehdy dost naštvalo! Ale vrtalo mi to hlavou, tak jsem se ho zeptal, jak to myslel. A on mi řekl, že tentokrát to nemá být o dětech, ale o rodičích. Děti že mají být v tom filmu jen jako pozorovatelé. To, co se děje jim, není tak zajímavé jako to, co prožívají jejich rodiče. A my to seškrtali a vyšel z toho film, který byl nakonec o 80 procent levnější. Záběry, které byly spojené s mladými, se měly točit na zábavách, měly tam být tanky v ulicích, prostě nákladné věci. Takže jsme z toho nakonec udělali komorní film a to mělo za následek, že nás Česká televize – skupina Pavla Borovana – podpořila, už to pro ně bylo finančně přijatelné. A zároveň se ten film stal mnohem lepším.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Takže nakonec vám Menzel pomohl…

Ano, Menzel tomu dramaturgicky velmi pomohl. A Pelíšky měly přes milion diváků, stal se z nich fenomén a asi náš nejúspěšnější film. A mezitím jsme přichystali Musíme si pomáhat, za který jsme dostali nominaci na Oscara, pak Pupendo, potom Horem pádem. Ondřejem Trojanem režírované Želary byly také nominované na Oscara. To byla ta šťastná série naší spolupráce. Vypadalo to jako pohádka, která se finančně zasekla zhruba kolem Krásky v nesnázích. Tady se naše spolupráce začala drolit. Udělali jsme takový malý mezifilm – Medvídek. A po něm přišel Ondřej s tím, že uděláme U mě dobrý. Ale tam se ta chemie, která se povedla u Pelíšků a Pupenda, prostě nepodařila.

 

Čím si to vysvětlujete?

Ondřej financoval filmy vždy jeden druhým, takže pokud to bylo úspěšné a byly granty, tak se to jakžtakž vyplatilo. Jakmile ale počet diváků klesl, tak to díky tomuto způsobu financování začalo táhnout produkci dolů. Jinými slovy jsme Ondřeje uštvali. Ale po dobu těch pěti filmů to vypadalo, že na co sáhneme, to se musí povést. Tento trend se zarazil u Krásky v nesnázích, která měla jen asi 270 000 diváků. Což je dneska hodně, ale tehdy jsme prodělali.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jaký byl váš nejkomplikovanější film?

Šakalí léta – první, výpravný a nákladný a stříhal se ještě nůžkami, technicky byl velmi náročný.

 

Váš nejoceňovanější film?

Pravděpodobně Musíme si pomáhat. A Kawasakiho růže.

 

A nejoblíbenější?

Tak to nemůžu tak lehce říct, ale asi Pelíšky. Přinesly nejvíce radosti a dají se vidět víckrát.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Jak si vlastně vybíráte herce pro své filmy?

Trvale spolupracuju s castingovou agenturou Mirky Hyžíkové, se kterou dělám už dvacet let a známe se. Výběr herců probíhá jako dialog s lidmi, o nichž předpokládám, že mají přehled o tom, kdo je použitelný pro film a kde jsou dobří herci.

 

Existuje nějaký herec nebo herečka, o kterých můžete říct, že jste je objevil?
Tak Aňu objevil Ondřej Trojan. Já bych snad mohl říct, že když jsem obsazoval jednu dobu Jardu Duška, tak se pak začal více objevovat. Často mi děkuje za znovunastartování kariéry Simona Stašová. Pan Menzel mi jednou říkal: Ten tvůj film s tou Stašovou… Spíš si ale myslím, že jsme některým dobrým hercům dali takové role, které patří k tomu lepšímu, co natočili. Třeba Jiří Kodet nebo Bolek Polívka.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Proč se často výrazné dětské hvězdy nestanou hvězdami i v dospělosti?

Protože v dětství hrajete svojí spontánností, typem, bezprostředností. Pak přijde dospělost a dostaví se vlastnosti, které vás brzdí, třeba inteligence. Ale řada herců se z dětských rolí přehrála do dospělých – Jan Kraus, Mirek Vladyka, Marek Vašut, Zuzana Bydžovská, Honza Potměšil, Jirka Langmajer… 

 

Co vás na hercích štve?

To má stránku lidskou a profesní. Na hercích mě štve, když lžou a jsou nekolegiální. S takovým člověkem už potom nikdy nechci dělat. Lidské vlastnosti jsou spojené nádoby – dělal jsem s řadou herců, kteří jsou třeba konfliktní, ale jejich herecký projev je tak unikátní, že to prostě musíte přejít. Já se, až na nějaké výjimky, s herci nekamarádím. Mám obecně rád tvůrčí lidi s kreativním přístupem k životu. Třeba práce s Jiřím Kodetem byla často konfliktní, ale to, co z toho vzešlo, za to stálo.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Kdo je v současné době u nás dobrý režisér?

Určitě Bohdan Sláma, Honza Svěrák, Petr Zelenka, Marek Najbrt, Robert Sedláček, Pavel Göbl…

 

A filmy, které vás v poslední době zaujaly?

Třeba zahraniční Nebraska Alexandera Paynea. Mám rád a obdivuju takovou tu osobní zpověď, kdy je film v souladu s tvůrcem. To se myslím povedlo třeba Bohdanu Slámovi ve filmu Čtyři slunce nebo Pavlu Göblovi v Odborném dozoru nad východem slunce.

 

Málokdo ví, že působíte také jako divadelní režisér. Jak často režírujete na prknech, která znamenají svět?

Na divadle já dělám příležitostná představení, líbí se mi text, potkáme se na několik týdnů s oblíbenými herci. Na Jezerce mám ideální podmínky. Kam se ubírá české divadlo, o tom nerozhoduju. Divadelní režie je pro mě technicky méně komplikovaná, publikum je náročnější. Herci, kteří hrají v malých divadlech, jsou zvyklí hrát nablízko, jako pro film. Ale to jsem vypozoroval v Čechách. Na Slovensku v Národním divadle hrají na velkých scénách a jsou to také vynikající filmoví herci, jako třeba Huba, Vašáryová nebo Pauhofová. Prostředky, které používají herci na velké scéně, nejsou u filmu tolik potřeba. Jde o hereckou techniku. Technika řeči, pečlivá výslovnost, to je to, čemu pak Miloš Forman říká, že „zase ti čeští herci recitujou“. Má pravdu, protože tady je scénický projev jiný – stylizovanější. V americkém divadle se hraje civilněji.

 

Máte dvě děti, chtěl byste, aby se vydaly ve vašich stopách?

To teď vůbec neřešíme, syn pěkně maluje, ale je předčasné se tím zabývat. Vzpomínám si, jak jsme kdysi s Aňou Geislerovou vymýšleli projev, který měla pronést na Berlinale při předávání ceny za herecký výkon. Předávala tu cenu ještě s jedním světoznámým hercem, takže ten projev měl nakonec on, ale stejně jsme si představovali, co by mohla říci, kdyby ji náhodou k tomu pustili. A psali jsme takovou slohovou práci na téma, proč špičkoví herci sice milují svoji práci, ale zároveň by ji nepřáli svým dětem. Málokdo z herců si totiž přeje, aby jeho děti byli také herci. I ti vyvolení mají období, kdy vyjdou z módy, nebo se v jedné roli provaří natolik, že je těžké je obsazovat do jiných. Takovým příkladem tady je Vladimír Brabec a jeho major Zeman. A stejně tak Ladislav Chudík je navždy primář Sova, Mirek Vladyka učitel Karfík a Ota Šimánek pan Tau. Je to zkrátka závislé povolání. A režisér do značné míry také.

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Kdybyste si mohl vybrat, ve které době byste chtěl žít? Které filmové období vás baví nejvíc?

Vrchol němé americké kinematografie – ­doba Charlieho Chaplina a Bustera Keatona. Filmařsky šťastné období byla 40.–50. léta, kdy na filmy chodily desítky milionů lidí, protože ještě nebyla televize. A dobří byli Italové a Francouzi. Paradoxně 60. léta byla v zahraničí až na Brity velmi konzervativní, i Oscaři se dávali muzikálům a výpravným historickým filmům. Naopak u nás 60. léta ční nad vším a celá řada tvůrců tehdy natočila svá vrcholná díla. 70. léta jsou u nás poušť, ale Miloš Forman tehdy natočil v Americe Přelet nad kukaččím hnízdem. Ale kdybych si mohl vybrat, tak bych chtěl být u toho začátku Hollywoodu. A pak si ještě koupit parcelu, kde by byla ropa, a nemuset se lopotit do smrti… (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci: 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová
Jan Hřebejk, foto: Lenka Hatašová

Partneři

Designehotel Elephant Praha
Hotel Grandior


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové

30.11.2020 | Talentovanou herečku si můžeme nověji pamatovat například z několika epizod seriálu Zkáza Dejvického ...


Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník
Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník

15.11.2020 | Je tak trochu přírodním úkazem. Pochází z česko-americké umělecké rodiny. Jeho profesní směr ...


Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu
Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu

02.11.2020 | Je mladá, sportovně založená, velmi pracovitá. Působí v Česku a také v USA. Před časem založila ...


MgA. Petra Kosková – herečka, muzikálová zpěvačka a tanečnice
MgA. Petra Kosková – herečka, muzikálová zpěvačka a tanečnice

03.09.2020 | Petra Kosková je v současné době jednou z nadějných posil české hudebně dramatické scény. ...


Ludvík K. Bohadlo – mistr zvuku a producent ve společnosti SLEEPWALKER
Ludvík K. Bohadlo – mistr zvuku a producent ve společnosti SLEEPWALKER

26.05.2020 | Ludvík K. Bohadlo má na starost kompletní zvukový servis pro filmovou a televizní výrobu. V oboru ...