Jan Přeučil - lektor rétoriky a herec


Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
02.12.2014 17:51 | Petra Kuncová

Přestože lásku k herectví vyvolala u Jana Přeučila komedie, sám se velmi často objevoval v záporných rolích. Díky své velmi pozitivní a milé povaze se ale i na těchto postavách snažil najít něco kladného, nicméně s vědomím, že herec musí umět zahrát vše. Ztvárnil obrovské množství rolí v divadle, filmu, televizi, rozhlasu a dabingu a většina z nich je nezapomenutelných. Mimo jiné je to jistě i proto, že se drží hesla, že dobrého herce dělá poctivost, pracovitost, posedlost a charisma.

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Kdy jste si poprvé uvědomil, kterým směrem se chcete profesně ubírat?

Bylo to asi v době, kdy mé sestře a mně maminka s tatínkem pravidelně hráli loutkové divadlo. Můj strýček, Jan Přeučil, mě pozval poprvé do svého kina Bruska v Praze a tam jsem viděl Laurela a Hardyho, to bylo pro mne nezapomenutelné.

 

Kdo vás ve vaší kariéře nejvíce ovlivnil a čím?

Určitě to byl můj pan profesor na hereckou tvorbu, člen činohry Národního divadla, Radovan Lukavský. Celé čtyři roky studia na DAMU nás velice osobitým způsobem zasvěcoval do tajů herecké profese a hereckého gentlemanství.

 

A co bylo největší překážkou?

Tou bylo samozřejmě odsouzení mého otce v procesu s Miladou Horákovou, byl jsem veřejně označen jako „syn nepřítele národa“ a bylo mi řečeno, že musím smýt vinu svého otce a to konkrétně v pracovních zálohách ČKD Stalingrad Praha.

 

Nezapochyboval jste někdy o svém kariérním rozhodnutí?

Ani na okamžik.

 

Jak jste se cítil při svém prvním setkání s divadlem?

Poprvé jsem se setkal s divadlem, když jsem jako pětiletý kluk hrál Knedlíka, ale to se asi nepočítá. První opravdové kroky jsem udělal v ochotnickém souboru při odborném učilišti ČKD Praha. Byl jsem pochopitelně nervózní, ale i šťastný, že mohu poznávat prkna, která snad jednou budou znamenat můj svět.

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

V jakém smyslu pro vás bylo výjimečné Divadlo Na zábradlí, ve kterém jste prožil třicet tři let?

Divadlo Na zábradlí bylo v komunistickém režimu určitým ostrovem svobody. Však se také na vstupenky stály fronty i dvanáct hodin.

 

Na co z tohoto období nejvíce vzpomínáte?

Vzpomínám na setkání s řadou osobností, na Jana Grosmanna, na Evalda Schorma, Ladislava Fialku, na Libora Fáru, všechno to byly špičky ve svých oborech. Ale ten seznam by byl pochopitelně mnohem delší.

 

Co považujete za zlomový okamžik své kariéry?

To bylo určitě mé rozhodnutí vstoupit hned po škole do trvalého angažmá do Divadla Na zábradlí. Bylo to 1. června 1960.

 

Jak jste se cítil, když jste poprvé hrál „na západě?“

V roce 1964 jsme poprvé vyjeli do západního Berlína, hráli jsme v Kunstgalerii na Festivalu experimentálních divadel Krále Ubu, noční představení, přenášela ho západoněmecká televize do všech koutů Evropy. Ovládlo nás velké nadšení, když druhý den napsaly kritiky, že neznámí herci z Československa ukázali západní Evropě, jak se má hrát moderní divadlo.

 

S divadelními soubory, například se souborem Háta, často cestujete po republice. Vnímáte v jednotlivých krajích nějaké odlišnosti publika?

Samozřejmě že v každém městě je jiné obecenstvo, jiné vnímání divadelního představení a jiná atmosféra. Je to ovlivněno sociálními podmínkami, vzdělaností lidí a jistě i celkovou kulturní vyspělostí.

 

A jaký vnímáte rozdíl mezi dětskými a dospělými diváky?

Ten rozdíl je pochopitelně velký, protože pro dětského diváka se musí hrát každé představení s plným nasazením. Představení musí být rytmické s celou řadou různých překvapujících hereckých akcí – s písničkami, hrou s loutkami a s vtahováním dětí do děje. Pro dospělé diváky se musí každé představení hrát tak, jako by to bylo poprvé, jako by to byla premiéra.

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Co vám dává loutkové divadlo, které vlastníte a hrajete se svou ženou?

Je to pro mne nová herecká disciplína, nový poznatek. Jsem rád, že si naše divadlo za čtrnáct let získalo velmi dobrou pověst a že je o ně velký zájem.

 

Využil jste v této oblasti někdy i obor dřevomodelářství, ve kterém jste vyučený?

Dřevomodelářství je nádherné řemeslo, které dnes už bohužel zaniká. Celé tři roky učení v pracovních zálohách ČKD Stalingrad byly pro mne velkou životní zkušeností. Ale nikdy v životě jsem poznatky, které jsem tam nabyl, nepoužil. Můj život se naštěstí začal ubírat úplně jinou cestou.

 

Ovlivnil vás v rozhodnutí založit loutkové divadlo nějak váš otec, který vám je, ještě jako malému, daroval a rovněž je hrál?

Samozřejmě že tatínek i jeho loutkové divadlo sehráli svou roli. Ale největším impulsem bylo setkání s Evičkou, která již delší dobu divadlo pro děti hrála a je vynikající loutkoherečka. Stále se od ní něco učím.

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

V čem jsou představení, která hrajete, výjimečná?

Děláme divadlo, jak řekl vynikající teatrolog Jan Grosmann, apelativní. To znamená divadlo, které diváka vede k dialogu jeviště – hlediště. A pak také naše představení jsou nejen zábavná, ale hlavně poučná – školákům z prvního stupně základních škol přiblížíme staré pověsti české podle Jiráska, necháme je nahlédnout i do tajemství řeckých bájí a cestujeme s nimi kolem světa. Na všech našich představeních s námi spolupracují ti nejlepší tvůrci pro děti – Martina Drijverová, Jiří Žáček, Jiří Chalupa, Zdeněk Barták, Jaromír Klempíř, Šárka Váchová a Jaroslav Doležal.

 

Jaká byla vaše cesta z divadelních prken do televize?

Moje první zkušenost s televizí přišla v roce 1961, kdy jsem byl jako čerstvý absolvent DAMU a člen Divadla Na zábradlí obsazen do role Frondosa v inscenaci Lope de Vegy Fuente Ovejuna. Mojí partnerkou tehdy byla Blanka Bohdanová a poprvé jsem zaregistroval přítomnost Štěpánky Haničincové.

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Cítíte se lépe v kladných, nebo záporných rolích?

Mužů na šikmé ploše jsem zahrál jak v divadle, ve filmu či v televizi desítky, mám je rád, ale vždy se snažím najít v charakteru i kladné prvky. Někdy je to věru těžké. Avšak herec musí umět zahrát vše.

 

Cítíte se lépe před kamerou, nebo na divadelních prknech?

Mám rád divadlo i televizi či film, je to moje milovaná práce a věnuji se jí skutečně na sto procent. Měl jsem složitou cestu ke své profesi, proto ji mám rád ve všech polohách a každého nového úkolu si vážím.

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Nelze nezmínit dabing. Čím je pro vás toto odvětví specifické?

Bylo období, kdy jsem dabing dělal hodně, mojí oblíbenou postavou byl například mafián Tano ze seriálu Chobotnice nebo ředitel nemocnice Chicago Hope. Jeden záporný, druhý klaďas, ale měl jsem je rád oba.

 

Můžete do dabingu dát i něco ze sebe, nebo je nutné přesně udržet charakter postavy?

V dabingu musíte především vycházet z herecké předlohy, ale nějaký prostor pro vaši fantazii tam rozhodně je.

 

Dlouhou dobu se rovněž realizujete jako pedagog. Jak jste se k této práci dostal?

K této profesi mě přivedla profesorka Eva Kröschlová, nabídla mi, že mohu na DAMU učit jevištní pohyb. Později mě oslovil Miloš Nedbal, abych mu dělal asistenta. Já sám jsem pak odučil nejméně čtyři ročníky herectví, to je šestnáct let.

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

 

foto: Lenka Hatašová

 

Proměňují se, za dobu, co vyučujete, nějakým způsobem studenti?

Každou nastupující generaci ovlivňuje doba. I studenty herectví. Ti dnešní jsou otevřenější, nemusí se tak bát svých projevů jako my kdysi a velkou roli hraje i kontakt se světem a jeho kulturou.

 

Na co se vás studenti nejčastěji ptají?

Co mají udělat pro to, aby uspěli a byli ve své profesi šťastní. Ale na to si musí každý odpovědět sám a svoji cestu si vyšlapat. Já mohu říci jenom pár postřehů ze svého života. Všichni jsme originály a každý máme svoji cestu jedinečnou. Zkušenost je nepřenosná.

 

A jakou věc se jim naopak snažíte nejvíce vštípit vy?

Zdravou suverenitu a zdravou pokoru, tak jako nám je vštěpoval pan profesor Radovan Lukavský.

 

Co myslíte, že dělá dobrého herce dobrým hercem?

Poctivost, pracovitost, posedlost a charisma.

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Vyučujete také rétoriku, jak si v této oblasti stojí dnešní lidé?

Rétorika je součástí mé herecké profese a v dnešní době internetu, kdy lidé zapomínají komunikovat osobně, má nezastupitelné místo. Naštěstí v poslední době se začíná rétorice věnovat zasloužená pozornost a stav mluvy v českých zemích se pomalu zlepšuje. Je to běh na dlouhou trať. Každý na sobě musí pracovat sám a pod odborným vedením, jestliže chce dosáhnout kvalitního projevu.

 

Co považujete za největší rétorickou chybu?

Nesrozumitelnost, nevýraznost a celkovou šedivost projevu. A pak také, když mluvčí nedokáže odpovědět na otázky a mnoha slovy se vyhne podstatě sdělení. Znáte to, mohli bychom si dosadit bla bla bla… To mne, jako posluchače, doslova uráží.

 

Máte nějaké heslo, kterým se v životě řídíte?

Umění života spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne. Tím se oba s Evičkou řídíme.

 

A co nějaký herecký vzor?

Mými hereckými vzory jsou Dustin Hoffman a David Suchet. První mě udivuje svým širokým hereckým záběrem a v každém dalším filmu mě dokáže překvapit. David Suchet je sice Poirotem, ale jeho těžiště je v divadle a měl jsem možnost jej vidět v Londýně ve West Endu v inscenaci Cesta dlouhým dnem do noci. Na tento zážitek nezapomenu. Škoda, že letos hostoval v Austrálii, to je poněkud z ruky. (smích)

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

A vzor lidský?

Rozhodně můj tatínek František Přeučil, Tomáš Garrigue Masaryk a Winston Churchill.

 

Máte nějaký oblíbený snímek, který si vždy rád pustíte?

Studentům v Banské Bystrici občas pouštím film Životy těch druhých režiséra Floriana Henckela von Donnersmarcka. Při jeho promítání si vždy uvědomím, jak jsem šťastný, že mohu žít v této době, a jsem rád, že si i studenti pak uvědomí cenu svobody. Z profesionálního hlediska mám rád snímek Chorus Line v režii Richarda Attenborougha, který pojednává o posedlosti mou profesí.

 

Jak nejraději relaxujete a trávíte volný čas?

Velice rád plavu, mám rád masáže a příjemné chvilky s Evičkou v nějaké milé kavárně nebo na cestách.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová
Jan Přeučil, foto: Lenka Hatašová

Partneři

BANDI VAMOS - Pánské obleky
Designehotel Elephant Praha
Hotel Grandior
LE - Hotels Group


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Peter Pecha – herec a zpěvák
Peter Pecha – herec a zpěvák

18.07.2019 | Peter Pecha je tak trochu „přírodní úkaz“. U rozeného Slováka byste ani na vteřinu nepoznali, ...


Stanislav Zindulka - herec
Stanislav Zindulka - herec

14.03.2019 | Pokud se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to bude setkání ...


Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog
Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog

26.10.2016 | Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na ...


Jiří Mádl - herec a režisér
Jiří Mádl - herec a režisér

13.10.2016 | Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. ...


Ondřej Sokol - herec a režisér
Ondřej Sokol - herec a režisér

25.09.2016 | Při vyslovení jeho jména si každý vybaví pořad Partička, filmy Krásno, Perfect Days, milovníci ...