Jiří Mádl - herec a režisér

13.10.2016 06:50 | Eva Procházková

Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. Nabídky na role přicházely jedna za druhou, za hlavní roli v dramatu Děti noci získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon cenu na MFF v Karlových Varech v roce 2008. Po čase uplatnil i práci, která ho lákala nejvíc – tedy psaní scénářů. Přišla i první režie a úspěch v podobě ocenění filmu Pojedeme k moři, který natočil podle vlastního scénáře. Připravuje svůj druhý film – Na střeše.

Váš první film vás ihned katapultoval k velké popularitě. Byla to z vašeho dnešního pohledu spíš výhoda nebo nevýhoda? Co s vámi tenkrát úspěch udělal?

Výhoda to byla. Hned první tři roky jsem natočil šest filmů, což je skvělej trénink pro někoho, kdo hereckou školu nemá. Čím dál tím víc si uvědomuju, jak velký štěstí jsem prvních pět let měl. Doslova mi to padalo do klína, nejdřív ty divácký filmy a pak přišly i umělecky náročnější filmy. Ani po dvanácti letech nedokážu říct, co se mnou ten úspěch tehdy udělal. Pamatuju si jen to, jak strašně mě práce bavila.

Snowborďáci výrazně ovlivnili vaše další směřování. Kam jste „měl namířeno“ původně?

Chtěl jsem bejt hokejista, překladatel, novinář nebo scénárista. A říkával jsem, že když v tom všem selžu, budu herec. (smích) Dokázal jsem si sebe představit i jako učitele, koneckonců jsem chvilku na Karlovce studoval pedagogiku.

Měl jste nějaké filmové či herecké „geny“? Měli rodiče z vaší volby radost?

Myslím, že jo. Stihl jsem se už na škole trochu projevit, ale ambice věnovat se tomu naplno jsem neměl, proto to rodiče možná překvapilo. Herecký geny má skoro každej, to jestli se stanete hercem je podle mě daný vnímavostí, určitým typem inteligence a tím, jestli ve vás někdo nebo něco vzbudí sebevědomí a touhu jít do toho obrovskýho risku prozkoumat se a pracovat s tím před jakýmkoli divákem.

Jaké školy jste vystudoval a jak na ně vzpomínáte?

Maturoval jsem na Biskupským gymnáziu J. N. Neumanna v Českých Budějovicích. A mám bakaláře z oboru Sociální a masová komunikace. Na jakýkoli moje studium rád vzpomínám, nejradši na gympl.

Dnes jste hercem, režisérem, scénáristou, díky desítkám rolí vás diváci vnímají především jako herce. Přál byste si, aby se to časem změnilo?

Nevadí mi, když jsem vnímanej hlavně jako herec. Zaprvé tomu rozumím a zadruhé je to ta profese, který vděčím i za ty zbylý a za spoustu možností, který mi život nabídl, většina plyne právě z toho.

Při své první práci před kamerou jste neměl herecké vzdělání ani herecké zkušenosti. V čem se to projevilo nejvíc a co jste musel „dohánět“?

Hlavně jsem neznal tu terminologii. Řekli třeba, že na mě švenknou a já vůbec nevěděl, co mi udělaj. (smích)

Stály ve vaší další cestě k úspěchu nějaké překážky, které jste musel překonávat?

Zvykl jsem si na to, že budím spoustu pochyb tou svojí zájmovou, uměleckou i vkusovou rozkročeností. Jsem pořád na hraně a tím nikdy nejsem automaticky košér. To je sice překážka, ale taky velká spása. Jinak si překážky často ani moc neuvědomuju. Pamatuju si, když jsem kdysi hrál hokej poprvé na turnaji s dvacetiletýma. Bylo mi 15, měl jsem 170 cm a asi 60 kilo, kluci mi říkali „Budu“ jako Budulínek. Byl to strašně brutální turnaj, spousta hry do těla a zákeřných faulů, ale hrálo se mi výborně. Pak jsem viděl fotku ze zápasu, kde se radujeme se spoluhráčema z gólu. Vypadal jsem mezi nima jak bonsai hokejisty a říkám jim: „Ty jo kluci, dyť já jsem hrozně malej!“ Do tý doby jsem si to neuvědomoval. I dneska si občas neuvědomuju, do jak velkýho rizika jdu.

Jako herec jste se objevil v desítkách rolí. Byly to role komediální, ale i psychologické, hrál jste v pohádkách, detektivkách i reklamních spotech. V jakých rolích se cítíte nejlépe?

To se opravdu těžko říká. Vždycky, když mám za sebou dramatickou roli, dostanu chuť na komedii a opačně. Film mýho srdce je rozhodně Konfident a nejvíc mě bavilo hrát Vencu ve Všivácích. Nejde ale nemít radost z filmů, který se hrajou pořád a lidi je citujou. Věty z Probudím se včera, Gymplu nebo Lásky rohatý na mě volaj na každý třetí zastávce a na každým druhým baru. Ale poslední dobou na vysněný role úplně štěstí nemám.

Hrál jste i v několika studentských filmech. Co nového přinášejí mladí autoři, tedy i vy, v čem se podle vás odlišují od starší filmařské generace?

To je v podstatě pořád stejný, každá generace má svoje silný a slabý stránky. Mezi mladýma tvůrcema vidím hodně Zelenků a Slámů, alespoň teda stylem, a silně divácky a žánrově zaměřených dobrých řemeslníků. Co jí podle mě chybí, je ten střed, typ talentů jako Svěrák, Hřebejk nebo Alice Nellis, který by dělali kvalitní divácký filmy. Tahle „střední třída“ teprve určí, jestli je to silná generace. Zatím je taková bipolární. Co je pro mě asi nejzajímavější, je to, že jsem dvanáct let dělal s lidma, který byli všichni starší než já a připadal jsem si jako takovej návštěvník v cizím světě. A najednou dělám furt to samý, ale už často s vrstevníkama. To je pro mě opravdu zvláštní pocit.

V mládí jste se věnoval vrcholově hokeji, což je docela velká dřina. Pomohly vám nějaké sportovní návyky ve vaší profesi?

Jsem dochvilnej a nebojím se manťáku, jinak se toho moc použít nedá. V hokeji je zcela jasný, že když máknete, zlepšíte se v podstatě hned. To v herectví nejde, tam jste vázaný na to, jaká práce vám přijde do cesty. A tvorba už je úplně jiná věc. Neděláte jogurt, kterej, když splníte určitý kritéria, tak bude dobrej. Je to možná těžší než život samotnej. Život nemusí dávat smysl, film jo. A ani pak to neznamená, že bude mít u diváků úspěch.

Máte jako herec rád přesné režijní vedení, nebo spíš volnost, možnost improvizace? Jak přísný jste režisér?

Většinou si postavím tu roli tak, jak chci sám, ale pak už mě v ní vede režisér a já poslouchám. Jako režisér jsem nebyl přísnej, ale měl jsem štěstí – to, co jsem od herců chtěl, jsem od nich dostal.

Říká se, že herecká práce je hodně kolektivní, kdežto režisérská spíše osamělá. Vnímáte to také tak? Zaskočilo vás jako režiséra něco, s čím jste nepočítal?

Jako osamělá práce mi přijde obojí, ale s režií mám zkušenost zatím jedinou a skoro nic si z toho nepamatuju. Byl jsem v takovým zvláštním vakuu. Měl jsem během natáčení takovej stres, že jsem zažil naprosto brutální reakci mýho těla – nespavost, klystýr, bolesti hlavy, přestával jsem vidět na jedno oko. Je to ohromná zodpovědnost. Zatím jsem nepřišel na to, co je na tom snadný.

Na čem jako začínající režisér musíte ještě „zapracovat“? Vybíráte si raději mladé spolupracovníky, nebo máte raději ty zkušenější?

Na Pojedeme byli všichni mladý, na Střechu bude tým o něco zkušenější. Mám hrozně moc na čem pracovat. Já bych rád měl přirozenej talent, jako má třeba Jan Pachl, to je až neuvěřitelný. Ale zatím patřím mezi ty, co to maj vydřený. Jako scénárista si věřím mnohem víc, režie je pro mě zatím stres – nepodělat to, co jsem napsal. Ale i když mě to ničí, je to naprosto vzrušující a magická věc a chci jí dělat.

Máte nějakého zkušenějšího kolegu-režiséra, na kterého se můžete obrátit o radu, o pomoc? Je důležité někoho takového mít?

Jo a ne. Mám spoustu těch, kterých se můžu zeptat na radu, ale i to je dost těžký. Pochopil jsem, že když je člověk inteligentní a navíc tvůrčí, tak na věc vždycky bude mít názor a bude do toho projektovat svojí vizi. Ale o to víc se poptávám a snažím se najít nějakej průsečík těch poznatků. Když se navíc chcete pohybovat na hraně a zároveň se neschovávat za festivalovou tvorbu, je to ještě těžší. Snažím se na filmy koukat, učit se z toho a opakovat si dokola, co je to, co chci točit já.

Mrzelo by vás, kdybyste si ze svých tří profesí herec, scénárista, režisér, musel vybrat jen jednu?

To by mě mrzelo. Ať jsem se naučil cokoli o jakýkoli profesi na place, bylo mi to ku prospěchu v tý mojí. Tím, že jsou moje tři profese navíc úzce spjatý, vnímám to jako svojí jedinou skutečnou výhodu před ostatníma.

Scenáristiku jste studoval i v USA, je tam studium tohoto oboru hodně odlišné od studia u nás? V čem? A co vám osobně nejvíc dalo?

Dalo mi to strašně moc. Studoval jsem tam ale krátce, bál bych se generalizovat, natož soudit. Nejčastějc se to shazuje tím, že ty oceňovaný filmy v Americe bohužel nebo naštěstí dbaj na strukturu a osvědčený principy, zatímco v Evropě je to zase bohužel nebo naštěstí víc intuitivní. Když už bych zevšeobecňoval, řekl bych, že evropský tvůrce zajímá víc postava a americký filmaře děj, ale ani to není přesný. U nás se film často zatěžkává vším tím, co o postavě na začátku řekneme, americký filmy jsou v začátku čím dál rychlejší a postava se definuje postupně dějem a rozhodováním se v situacích.

Váš první film Pojedeme k moři, ke kterému jste napsal scénář a byl jste i jeho režisérem, byl úspěšný u diváků i u kritiků, což nebývá moc časté. Čím myslíte, že to bylo?

Nevím. Ale rád bych to věděl a následně zopakoval.

Vkládáte do svých scénářů něco autobiografického, nebo se tomu snažíte vyhýbat?

Zatím jo, ale většinou je to jen nějakej moment nebo motiv, kolem kterýho potom stavím fikci.

Jakého ocenění, kterého se vám dostalo, si nejvíc vážíte?

Největším oceněním pro mě bylo, že se film dostal do kinodistribuce v Německu. To je ohromně těžký, když nemáte německou koprodukci. Ale ze všech cen jsem měl radost. Byl jsem připravenej na průser a lynč, cokoli nad to byl bonus.

Co vás ve filmové branži nejvíc štve?

Občas se u nás tak trošku „sere v koutě“, ale trochu to i chápu. Jinak jsem rád za to, mezi jakýma lidma se pohybuju, mezi českýma filmařema je spousta zajímavých lidí.

Máte nějaký oblíbený filmový festival, na který se pravidelně vracíte?

Mám rád festival ve Zlíně a rád bych se ještě podíval na Sundance. To byl fakt zážitek.

Jak odpočíváte a na jak dlouho „vypínáte“ po dokončení nějakého filmu? Věnujete se vždy jen jedné práci soustředěně, nebo máte raději několik „rozpracovaných projektů“?

Člověk musí mít několik rozpracovaných projektů, oni se dlouho vyvíjí, některý vyjdou, některý ne a člověk nemůže čekat na jeden. I jako herec jsem u spousty projektů často už během vývoje, a tak zapínám dřív a vypínám pozdějc. Ale na tu dobu po vypnutí mám těch věcí čím dál tím víc. Můj brácha Honza mi je navíc teď každý dva roky vyrábí, moje neteře jsou opravdu skvělej úspornej režim pro mojí mysl. Taky jsem rád se svojí slečnou, nebo jedu do Budějc za mamkou. Prostě všechno při starým, jsem samá ženská.

Kromě filmové práce jste i podnikatel. Jakému oboru se věnujete a co vás na tom nejvíc baví?

Hugo Bike jsem před půl rokem prodal, ale dál je sleduju a fandím jim. Teď chystám vývoj jedný aplikace a trošku fušuju do produkce, ale hlavní mojí náplní je příprava filmu Na střeše.

Vystupujete také jako moderátor společenských akcí. Povedl se vám někdy nějaký „zajímavý“ přebrept? Je každý dobrý herec schopen být dobrým moderátorem?

Každej herec asi ne, je to něco jinýho. Pro mě je to především hlavní způsob obživy, ale posledních pět let mě to opravdu baví a klienti jsou spokojený. Přebrepty asi byly, ale nic tak zajímavýho si nevybavím. Párkrát jsem si spletl holčičku s chlapečkem, ale to je takovej moderátorskej evergreen.

Věnujete se charitativním projektům – zaštiťujete nějaký?

Máme s bráchou občanský sdružení Pomáháme sportem, děláme každoročně fotbalovou exhibici. Hodně spolupracuju s českobudějovickou Arpidou a jsem tváří Dne dětské onkologie, ten bude 18. února 2017.

Máte nějaký herecký (režisérský, scénáristický, podnikatelský) sen a snažíte se mu jít nějak naproti?

Chci natočit film Na střeše. Dál zatím nevidím.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

BVV www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková, Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Partneři

Komentáře