Mgr.Tereza Malá Rychnovská – výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie


17.11.2021 14:00 | Michaela Košťálová

Od roku 2013 působí jako výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie. Organizuje udílení prestižních filmových cen Český lev, ale jako koordinátorka protokolu se podílí také na organizaci každoročního Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Na pozici producentky působí i v rámci slavnostního udílení literárních cen Magnesia Litera. Profesi začínala jako tlumočnice pro Národní divadlo a Státní operu Praha. Pracovala také jako vedoucí odboru propagace Národního divadla, produkční marketingu a komunikace české účasti na Všeobecné světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji nebo coby manažerka hudebního programu na Pražském hradě. Tereza Malá Rychnovská dosáhla řady významných pracovních pozic. Za největší životní výzvu přesto považuje roli maminky tří dětí.

 

Foto: Lenka Hatašová

Váš životopis je vzhledem k vašemu relativně nízkému věku ohromující. V oblasti kultury jste posbírala bezpočet zkušeností, osobně poznala řadu výjimečných lidí z celého světa. Byla produkce v oblasti kultury odjakživa vaším snem, nebo jste se k němu propracovala postupně?

Snem určitě ne, vždy jsem si myslela, že půjdu cestou mých rodičů a předků. Tatínek, dědeček i pradědeček byli literárními vědci, maminka vystudovala angličtinu a češtinu, a já předpokládala, že skončím u bádání v oboru fonologie. Mé profesní směřování zásadně změnila „brigáda“ v Národním divadle při studiích na vysoké škole. Přes angličtinu jsem přičichla k divadlu a zjistila, že mne kultura láká daleko víc než obor, který jsem studovala, a angličtinu že chci používat spíše jako nástroj při práci. Poté mne kamarádka Markéta Koubková přibrala na natáčení reklamy – dlouho jsme se neviděly a byla to příležitost si konečně dát společné kafe na place – a byla jsem „lapena“ pro produkci. Chvíli jsem se věnovala produkci filmových reklam, pak jsem se obloukem vrátila do Národního divadla, už ale jako vedoucí propagace, přičemž od kultury jsem se již profesně nevzdálila.

Mezi roky 1995–2006 jste studovala obory anglistika-amerikanistika a lingvistika-fonetika na FF UK v Praze, kde jste získala bakalářský diplom. Byla tehdy vaším profesním záměrem pouze angličtina?

Vlastně spíše než angličtina mě profesně lákala obecná lingvistika-fonetika. Na diplomku z fonologie slabiky už ale nedošlo. Zakotvila jsem u kultury a studia anglistiky už navíc končila s tehdy dvouletým Matyášem a s Dorotkou v břiše. Vzhledem k pozici vedoucí propagace v Národním divadle jsem si pak doplnila vzdělání ještě ve Zlíně v oboru marketingové komunikace.

Mají pro vás anglický jazyk a anglicky hovořící země nějaké osobní, specifické kouzlo?

V mých třinácti letech jsme díky tatínkově stáži strávili šest měsíců v Oaklandu v Kalifornii, tam mě angličtina chytla, ale lákala mě vždy víc Velká Británie. Zbožňuji anglický přízvuk, Jane Austenovou, Londýn…

Později vás přilákal i studijní obor Marketingová komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kde jste získala diplom magisterský. Proč ta změna oboru?

Změna vyplynula naprosto přirozeně z pozice vedoucí propagace v Národním divadle. Do mých magisterských studií jsem svou práci dělala spíše intuitivně, využívala svých produkčních zkušeností ve spojení s tím, že jsem díky předchozímu tlumočení znala v divadle téměř všechny – od ředitele po vlásenkářky, ale chtěla jsem získat i teoretický základ a mateřská dovolená k tomu byla ideální.

Foto: Lenka Hatašová 

Od roku 2002 jste pracovala jako tlumočnice. V čem je tlumočnická práce náročná a v čem naopak zajímavá?

Tlumočila jsem především režisérům při vzniku operních představení. Setkání s umělci jako jsou David Pountney či Robert Wilson, nebo z druhé strany J. A. Pitínský, je nesmírně inspirativní. Tím, že tlumočíte jejich režijní připomínky, se dostanete hodně blízko a musíte pochopit způsob jejich uvažování a pojetí inscenace, abyste mohla jejich myšlenky předat dál. Bylo to nesmírně zajímavé.

V Národním divadle jste pracovala například při realizaci představení Tosca, Don Giovanni nebo Tristan a Isolda. Práce na podobných dílech ovšem není hračka. Vyžaduje mimo jiné i znalosti speciálních historických výrazů a jazykových archaismů. Mám pravdu?

Co se týče angličtiny, nejsložitější je odborná část. Třeba když jsem tlumočila komunikaci mezi scénografy a jevištními techniky nebo při tvorbě kostýmů. U hudby je zase specifická hudební terminologie. Ale na samotných zkouškách to je spíše o napojení na režiséra a také o schopnosti tlumočit více méně simultánně, abyste nezdržovala chod zkoušek.

Od roku 2001 jste se postupně věnovala produkci v oblasti kultury. Zastávala jste pozici production manager a coordinator při natáčení převážně mezinárodních reklamních spotů a při organizaci reklamních akcí, dělala jste producentku divadelní skupině SKUTR, protokol premiér, měla jste na starost hudební program na Pražském hradě. Která z činností byla složitější?

Z práce v reklamě jsem „utekla“ relativně rychle do nekomerčního sektoru. Těžko říct, která z činností je složitější, pořád je to produkční práce, ale asi největšími výzvami a mezníky v mém profesním životě znamenala tři zaměstnání. Vedoucí propagace v Národním divadle, kde jsem se stala součástí managementu tak velké a významné instituce velmi mladá, a v mých očích tak trochu omylem, ale věřím, že jsem snad nezklamala. Poté má práce na Pražském hradě, kde se nám podařilo ze skomírajícího hudebního cyklu udělat ve spolupráci s velkými festivaly a promotéry nádherné koncerty. Loučila jsem se například koncertem Berlínské filharmonie s Magdalenou Koženou a sirem Simonem Rattlem. A nakonec mé současné zaměstnání v České filmové a televizní akademii, které bylo velikou výzvou vzhledem k naprosté obměně cen, a vlastně stále výzvou je.

Spolupracovala jste s řadou významných osobností. Jaké zkušenosti tato setkání člověku přinášejí?

Nemyslím si, že by podobná setkání byla pro život zásadnější než setkání s inspirativními osobnostmi v běžném životě, ale samozřejmě je to milé, takové hezké koření.

Foto: Lenka Hatašová

Vzpomínáte na některá setkání či zkušenosti obzvlášť ráda?

V divadle bylo nezapomenutelné setkání s Robertem Wilsonem. Jeho způsob práce, ale především jeho způsob komunikace jsou velmi netradiční… A s Davidem Pountneym, kterého si nesmírně vážím a obdivuji jak jeho práci, tak jeho znalosti české opery i jazyka. V rámci hradních koncertů byla mou srdeční záležitostí spolupráce s Magdalenou Koženou a sirem Simonem Rattlem, nebo setkání s Lang Langem či Reginou Spektor. Paradoxně díky Českým lvům jsem se seznámila s oblíbeným spisovatelem Simonem Mawerem, ale na setkání s nominovanými a porci nových českých filmů se těším každý rok.

Od roku 2013 zastáváte pozici ředitelky České filmové a televizní akademie. Prozraďte, co všechno spadá pod vaší pracovní náplň?

Spadá pode mne kompletní agenda spojená s chodem akademie, tedy především příprava hlasování a podkladů pro něj a také organizace celého slavnostního večera. Na kreativní stránku máme za akademii vždy supervizora, ale koordinuji i jeho spolupráci s dalšími tvůrčími složkami, i s Českou televizí, která slavnostní předávání přenáší v přímém přenosu. Byť se to zvenku nezdá, jde o celoroční činnost, protože zajišťuji i financování celého projektu, komunikaci s partnery apod. Práce na jednom Českém lvu skončí, chvíli se nadechnete a už připravujete další ročník, který prokládáme ještě hlasováním o českém kandidátovi na Oscara. Ale je to práce nesmírně zajímavá a tvůrčí. Přestože se řada věcí v organizaci večera opakuje, vždy máte nové filmy, nové nominované a to činí samotnou práci proměnlivou, tedy nemáte šanci zabřednout do rutiny.

Mezi akce, na kterých bezprostředně pracujete či spolupracujete, patří i Magnesia Litera nebo Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jak moc zodpovědná je práce koordinátorky oddělení protokolu MFF KV?

Obdobně jako u Magnesie Litery, která je vzhledem k „literárnímu“ zatěžkání mé rodiny mou srdeční záležitostí. Spojení s literaturou je pro mne strašně důležité a velkou část svého volného času trávím s knihou v ruce. A MFF KV je podobný srdeční projekt. Pro festival pracuji přibližně 20 let a léto bez něj si nějak nedovedu představit. Ostatně mé třetí dítě se narodilo pět dní po festivalu a vedení festivalu trochu trnulo, aby porod nenastal už třeba během zahájení. (smích) Mé oddělení má mimo protokolární komunikace s velvyslanectvími na starost především protokol slavnostního zahájení a zakončení. To je sice náročná, ale pro mne nesmírně zábavná práce – de facto jde o kombinatorické cvičení, jak dát dohromady požadavky všech oddělení na místa v sále, posadit hosty tak, aby jim bylo dobře, aby sál vypadal dobře na kamery apod. A každý rok máte pocit, že by Thermal měl být nafukovací.

Na koho ze světových umělců na MFF KV ráda vzpomínáte?

O zahraniční hvězdy se stará VIP Guest Service, takže já sama s nimi do styku přijdu výjimečně, ale asi nejraději vzpomínám na Johna Malkoviche, mého oblíbeného herce, a nezapomenutelný byl určitě večírek, na kterém zpíval karaoke Jude Law.

Všechny vaše „profese“ směřují ke kultuře. Nedá mi nezeptat se, zda vás někdy kultura neoslovila i aktivně. Nepřála jste si někdy být sama herečkou, zpěvačkou či spisovatelkou?

Já jsem bohužel kreativní jen ve snech. (smích) Kdybych si sny zapisovala, mohla bych skoro každé ráno napsat povídku nebo scénář, ale v reálném životě mám pocit, že mě „umělecké střevo“ bohužel úplně minulo. Možná právě proto mě o to víc láká být kultuře nápomocná alespoň z té organizační stránky.

Váš oblíbený umělec. Kdo by to byl?

Z literatury určitě Vladimír Nabokov a Jane Austen. Ale jejich téměř kompletní dílo jsem přečetla již před lety. Teď je pravdou, že mě najdete spíš s detektivkou v ruce. Nedostatek času vyžaduje instantní čtenářský prožitek. Jak rychle přečtu, tak rychle i zapomenu, bohužel. (smích) Ale moc ráda čtu i současné české autorky. Například Petru Soukupovou, Karin Lednickou. V hudbě jsem asi od šestnácti velkou fanynkou Nicka Cavea. Z českých umělců obdivuji Magdalenu Koženou. Dnes už ale poslouchám svůj výběr hudby v podstatě jen při běhu – jinak jsem pod diktátem hudebního vkusu mých dětí. U filmu bych asi paradoxně nedokázala vypíchnout oblíbence. V poslední době se ve volném čase kromě české filmové a televizní tvorby hodně dívám na zahraniční seriály na Netflixu nebo HBO. Jsem také velkým sportovním fanouškem. Manžel se mi směje, že se nedívám snad jen na šipky. Když běží v televizi olympiáda, potřebovala bych se rozčtvrtit, abych vše zvládala „ukoukat“. Ta zimní nám zasahuje většinou do nejhektičtějšího období před Lvy, tam občas trpím, že vidím zlomek toho, co bych chtěla. (smích)

Foto: Lenka Hatašová 

Říkala jste, že za svůj největší životní úspěch považujete roli maminky tří dětí. To je krásné. Jak se vám podařilo skloubit roli produkční, manažerky a maminky?

Dětem je nyní 17, 15 a 4 a vždy jsem k péči o ně ještě studovala nebo pracovala. S Matyášem a Dorotkou méně, ale pak jsme (od jejich 3 a 5 let) byli spolu několik let jen ve třech. Skloubit práci s rolí maminky bylo leckdy hodně náročné. Především vzhledem k mým pracovním povinnostem okolo velkého množství koncertů na Pražském hradě zaskakovala hodně i babička. S nyní čtyřletou Rozárkou jsem nepolevila v pracovním vytížení už vůbec (i když v báječné podolské porodnici by potřebovali posílit WiFi ). (smích) Nutno říct, že bez manžela, maminky a obou starších dětí (i pochopení a pomoci kolegů), by se především ten první rok života Rozárky nedal při mém pracovním vytížení vůbec zvládnout. Nevím tudíž, jestli se dá mluvit o mém úspěchu. Spíš to beru jako největší životní výzvu a považuji za neuvěřitelné štěstí (a do určité míry za zázrak), že mám tři naprosto báječné zdravé děti, které to se mnou takto dávají, a skvělého manžela, který do toho rozjetého vlaku naskočil s námi. Snad mi děti odpustí, že jsem s nimi netrávila tolik času na pískovišti, ale o to víc jsem se je snažila podporovat v čemkoli, co je baví. Matyáš je úspěšný veslař, Dorotka nadějná fotbalistka, Rozárka má zatím k umění nejblíže. Ta tvrdí už ve svých čtyřech letech, že chce být baletkou.

Jak už bylo řečeno v úvodu, vzhledem ke svému věku jste již prošla nepřeberným množstvím zkušeností a pracovních možností. V tomto směru, jak se říká, klobouk dolů. Jste v současné době s profesemi, které zastáváte, plně spokojena, nebo máte ještě nějaký sen do budoucna?

Já jsem ve svém aktuálním profesním a soukromém životě tak spokojená, že vlastně jen doufám, že to tak zůstane co nejdéle.

Děkuji vám za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Lenka Hatašová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 



Tagy: film, kominkace, umění

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Zdeněk Rohlíček – herec, moderátor
Zdeněk Rohlíček – herec, moderátor

05.07.2021 | Je synem první československé „Popelky", loutkoherečky a herečky Evy Hruškové. Její manžel, ...


Petr Nikolaev - režisér
Petr Nikolaev - režisér

02.07.2021 |         "To, jak člověk působí osobně a jak přes kameru, v tom je rozdíl." Petr Nikolaev Foto: ...


Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové

30.11.2020 | Talentovanou herečku si můžeme nověji pamatovat například z několika epizod seriálu Zkáza Dejvického ...


Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník
Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník

15.11.2020 | Je tak trochu přírodním úkazem. Pochází z česko-americké umělecké rodiny. Jeho profesní směr ...


Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu
Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu

02.11.2020 | Je mladá, sportovně založená, velmi pracovitá. Působí v Česku a také v USA. Před časem založila ...