Michal Hrubý – divadelní producent

19.08.2014 12:20 | Hana Robinson

Vysoký, štíhlý, elegán. Snílek. Ale především člověk, pro kterého divadlo představuje celý svět. Divadlo Studio DVA, jehož je šéfem, vybudoval z ničeho a po letech mu opatřil vlastní scénu. „Našli jsme domov,“ říká. S herci se přátelí, i když je občas šmíruje při jejich výkonech. Stále usměvavý mladý muž denně vítá své hosty a kolegy v dobré náladě. „Děláme divadlo pro lidi,“ říká a já mu to zcela věřím, přestože se někomu může zdát, že jsou jeho záměry „komerční“. Řídit divadlo bez jakýchkoli dotací je nepochybně velké umění a tvrdá práce. On o své práci hovoří jako o práci snů. Michal Hrubý vás dostane svou upřímností, nápady a úsměvem.

 

Kdo nebo co ve vás vzbudilo tak silný vztah k divadlu? 

Byla to především moje babička, která pro mě byla velkým vzorem a inspirací. Jako malý jsem do divadla chodil velice často, zvláště do Divadla na Vinohradech. Když jsem neměl s kým jít, vždy jsem se obrátil na ni. Později, když jsem studoval na DAMU produkci, nebyly už Vinohrady u spolužáků oblíbené.

 

Z jakého důvodu?

Považovali je za jakési mainstreamové divadlo. Moji vrstevníci většinou inklinovali k alternativnímu divadlu.

 

Vás ale oslovil „mainstream“. Vymykal jste se. Jak to?

Když se řekne mainstreamové divadlo, většina lidí si představí čistou komerci. Není to ale tak. Mainstreamové divadlo je pro mne divadlo, které mají lidi rádi, ve kterém hrají třeba i velmi známé herecké osobnosti, především ale herci kvalitní. Není přece pravidlo, že kdo je známý, není dobrý herec. Jsme populární divadlo, tak se o nás mluví jako o komerčním.

 

Vadí vám takové škatulkování?

Občas mě to zamrzí, ale hlavu si nad tím příliš nelámu. Tuhle cestu jsem si zkrátka vybral. Pracujeme s atraktivitou pro diváka, děláme divadlo pro lidi. Nemáme žádné dotace, a tak musíme pochopitelně velmi důkladně promyslet, jak diváka oslovit, co mu nabídnout. Nemůžeme si dovolit ho zklamat. Nemůžeme si také dovolit, aby na naše představení přišlo padesát lidí, to bychom mohli rovnou zavřít.

 

Jak se vám v dnešní době daří konkurovat divadlům, která jsou dotovaná? 

Je pravda, že patříme k dražším divadlům, systém je složitý. Existují divadla, která bez dotací opravdu nemohou fungovat, jako bylo například Pražské komorní divadlo, které bylo velmi vyhraněné. Jak už jsem říkal, v našem divadle děláme především divadlo pro lidi, pro širší veřejnost, dá-li se to takto říci.

 

Může tohle být i důvodem jakési rivality mezi divadly?

Nevím, jestli se tomu dá říci rivalita, já to takto nevnímám. Víme o sobě. Možná se i trochu vzájemně inspirujeme. Ale nešmírujeme se. Všem divadlům přeji, aby se jim dařilo. Je ale samozřejmě pravda, že odněkud k nám divák přijít musí…

 

Máte za sebou první úspěšnou sezónu ve vlastních prostorách bývalého kina Blaník, dnes tedy divadla Studio DVA. Co vás po dlouhém působení v jiných divadlech přivedlo k myšlence „postavit se na vlastní nohy“?

Divadlo Studio DVA funguje už téměř dvanáct let. Zpočátku to bylo takové kamarádské divadélko bez vlastní scény, založené na nadšení. Postupně jsme se vypracovali a začali si pronajímat větší divadla, mezi nimi například Švandovo divadlo, Divadlo Hybernia či Divadlo v Dlouhé. A nyní jsme se jaksi přirozeně dopracovali k naší první stálé scéně.

 

Splnil se vám založením domovské scény váš sen?

Získali jsme domov a to je pro mě a herce velmi důležité. Když herci řeknou „u nás“, zahřeje mě to u srdce. Miluju divadlo, herce, miluju samotnou tvorbu, ten celý proces. Upřímně ale musím přiznat, že s vlastní budovou jsou spojené mnohé provozní záležitosti, o které jsem se nikdy nechtěl starat, jako třeba protékající voda nebo nefungující toalety. (smích) Vlastní scénu chápu spíše jako logické vyústění toho, na čem jsme dlouhodobě pracovali.

 

Tedy k divadlu Studio DVA, které sídlí v Paláci Fénix na Václavském náměstí. Proč právě tento název?

Název Studio DVA s námi žije již od počátku. Když jsme vloni založili vlastní scénu, dlouho jsem přemýšlel jak divadlo nazvat. Lidé byli zvyklí na název prostoru kino Blaník, po kterém jsme divadlo převzali. Také se nachází v Paláci Fénix, takže i tuto variantu jsem zvažoval. Lámal jsem si hlavu. Pak ale přišla Ivana Chýlková a říká: „Přece Studio Dva.“ A bylo to. (smích)

 

Jak velký je váš pracovní tým a jaký byste řekl, že jste šéf?

Za poslední dobu se mi podařilo obklopit se skvělými lidmi, kteří mi umožňují věnovat se především producentské činnosti. Náš nejužší tým je docela malý, do deseti lidí, přesto velmi výkonný. Snažím se lidi motivovat. Kolikrát přijdu do divadla unavený a protivný a všiml jsem si, jak tato nálada putuje dál mezi kolegy. Dalo by se říci, že mě tak trochu kopírují. (smích) Snažím se tedy do divadla přicházet dobře naladěn. Divadlo je týmová práce a my jsme navíc všichni přátelé. I když vím, že to zní jako klišé, je to opravdu tak.

 

Co je tedy vaší hlavní pracovní náplní?

Jako producent zajišťuji finanční podmínky, jednoduše řečeno sháním peníze, i když to má v kompetenci také obchodní oddělení. Dále řídím dramaturgický plán, vybírám projekty, hlavně je vymýšlím a následně sestavuji. Jsem takový snílek.

 

Jak vypadá váš pracovní den?

Do divadla přicházím kolem poledne. Poté absolvuji různé schůzky a porady, zkoušíme nové programy. Před šestou hodinou obvykle čekám na herce, abych je pozdravil, protože se na ně těším. A samozřejmě také na diváky.

 

Máte svou ředitelskou lóži, odkud bedlivě sledujete představení?

Ano, máme svoji lóži, kterou uvolňujeme do prodeje minimálně. Je určena pro nás a naše hosty. Občas ale šmíruju i někde z kraje hlediště. Nesleduju ale samozřejmě každé představení, to bych časově nestíhal.

 

Myslíte, že herci mají větší trému, když vědí, že je pan ředitel po očku šmíruje? 

To opravdu nevím, možná ano. (smích) Nechci se nijak chvástat, ale opravdu se domnívám, že se máme rádi a panují mezi námi přátelské vztahy.

 

Zmínil jste, že vítáte jak herce, tak hosty. Jaký je vůbec dnešní divadelní host?

To právě neustále řešíme s obchodním oddělením. Opravdu sám nevím. Obecně se lidé chtějí bavit, chtějí se smát, chtějí v divadle zažívat příjemné chvíle. Snažím se především o to, aby náš repertoár byl vyvážený. Aby vedle největších komedií mohly fungovat i jiné tituly jako například Půldruhé hodiny zpoždění s Danielou Kolářovou a Milanem Lasicou.

 

Jaký byste řekl, že jste divák vy sám? 

Já sám jsem vstřícný divák. Chci do divadla jít s tím, že se mi to bude líbit. Je to ale pochopitelně těžké, protože dobře vím, kolik je za tím vším práce. Nechci ale také, aby se mi vše líbilo jen proto, že to vím. Takže se musím oprostit od všech pracovních polí, a pokud se mi to ani tak náhodou nelíbí, jsem smutný.

 

Jak to vypadá, když se vám takové představení nelíbí? Jste schopen i odejít? 

To ne, když se mi představení nelíbí, začnu sledovat světla a věci kolem. Mám to tak stejně i s filmem, pokud mě nezaujme.

 

Podle čeho vybíráte herce a tvoříte repertoár? 

To záleží. Často se to děje na základě toho, že já sám se toužím s někým setkat. Repertoár obvykle stavíme dle jednotlivých herců. Například jsem se takto toužil setkat s Danielou Kolářovou či Evou Holubovou. Tak jsem pro ně hledal vhodné tituly. Hlavu v písku zase pro Ivanou Chýlkovou. Také rád jezdím po světě, něco mě nadchne a už přemýšlím, kdo by to mohl hrát a jak to vše udělat u nás.

 

Nahráváte mi na další otázku. Kam se jezdíte inspirovat? 

Různě po světě, převážně do Londýna, na Broadway a West End. Viděl jsem tak herecké osobnosti, které znáte z filmu a najednou na ně koukáte ze šesté řady a je to úžasný zážitek. Najednou z nich spadne to pozlátko, které si myslíte, že mají, a jsou to jen lidé a vynikající herci. Například Jude Law či Judi Dench. Obrovský zážitek mi obstaral například Kevin Spacey, který nepatřil mezi mé oblíbené. Na jevišti byl neskutečný.

 

Je reálné přivést na vaše prkna nějakou takovou zahraniční hvězdu? 

Myslím, že reálné to je, samozřejmě je to především otázka finančních možností. Ani bych se tolik nebál jazykové bariéry, angličtina je dnes poměrně běžná a vše se dá navíc pojistit titulkovacím zařízením.

 

A co muzikály? Nepatří k vašim oblíbeným žánrům? 

Muzikál mám velmi rád. Muzikál je ale velmi náročný, je nesmírně těžké dobře zpívat, tančit a hrát zároveň. Na muzikály jezdím především právě do Londýna a do Brna. Tam to umí. (smích) U nás v divadle muzikály neděláme, říkáme, že děláme hudební divadlo. Naše hudební projekty jsou někde na pomezí divadla a koncertu. V tom jsme myslím poměrně jedineční.

 

Jaký je vůbec váš vztah k hudbě? 

Hudbu miluju, ale neumím zpívat ani hrát na žádný hudební nástroj. K hudbě mě přivedla herečka a zpěvačka Szidi Tobias, se kterou nás seznámila Ivana Chýlková. Stal se ze mě vlastně také hudební producent právě díky Szidi, vydali jsme spolu tři CD. Vymýšlíme koncerty, máme krásné vánoční představení Vánoční koleda, ve kterém Szidi sice již nevystupuje z časových důvodů, ale původně bylo připraveno pro ni.

 

Na vašem repertoáru je v současné době přes dvacet titulů, mezi nimiž se ocitají i autoři, jejichž jméno si mnozí ihned nezařadí. Jak se u nás daří méně známým autorům? 

My se všeobecně snažíme podporovat naše autory. Dlouhodobě podporuji například Patrika Hartla, který se vyprofiloval tak, že výhradně režíruje své vlastní texty. Mám dojem, že divákovi nezáleží až tolik na tom, jestli je autorem někdo velmi známý. Výjimku tvoří snad jen nějaký vyloženě zahraniční šlágr.

 

Která hra je vaše nejoblíbenější? Kterou nejvíce šmírujete?

To je těžká otázka. Každý projekt jsme dělali s obrovskou péčí. To je jako si vybrat, které z dětí máte raději. Hello, Dolly! je opravdu nádherná a podařená věc. Miluju také vánoční představení Vánoční koleda, Děvčátko – Vánoční příběh, tu melancholii kolem, protože Vánoce velmi prožívám. Letošní Vánoce byly o to magičtější, protože byly na vlastní scéně.

 

Neustále vymýšlíte nové projekty, vaše hlava pracuje neustále. Jak ten tok myšlenek vypínáte? 

Jsem introvert, vyhýbám se velkým společnostem. Vypínám ve chvíli, kdy usedám do auta, bydlím totiž za Prahou. Cesta mi trvá čtyřicet pět minut a to je ideální doba na srovnání myšlenek. Rekapituluju si svůj den, který mi končívá obvykle po představení. Když přijíždím domů, mám čistou hlavu.

  

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře