Milan Lasica - herec, spisovatel-prozaik, divadelní režisér


Milan Lasica
Milan Lasica
28.04.2011 23:00 | redakce

Domov Milana Lasici, to je světlý prostorný byt zařízený s velkým vkusem kombinacemi prvků starožitných a současných. Milan Lasica nás uvedl do svého pokoje, který byl zařízen částečně jako pracovna a částečně jako obývák. Posadil se do kouta k nízkému kulatému stolku, do pohodlného křesla, pod stojací, krémově hnědou lampu ze šedesátých let.

„Narodil jsem se ve Zvolenu, a když mi bylo asi půl roku, tak se moji rodiče přestěhovali do Bratislavy, takže dá se říci, že jsem Bratislavák, cítím se Bratislávákem. To bylo začátkem 40. let, když mi byly 3 nebo 4 roky. Tehdy v Bratislavě začaly nálety, pamatuji si, jak jsme vždy, když zazněla siréna, chodili do krytu. A potom můj otec usoudil, že by bylo dobré, kdyby mě i matku odsunul někam na venkov, že tam bude klid, protože až přijde fronta, bude to v Bratislavě asi hrozné. No, a tak jsme šli do Pliešoviec, to je taková vesnice na středním Slovensku, ze které pochází můj otec. Tam jsme se šli ukrýt před válkou. Nakonec to dopadlo tak, že tam byla taková mela, že jsme byli asi šest týdnů schovaní ve sklepě. Padaly tam granáty, bomby, zkrátka válka, jak má být. A tady v Bratislavě byl poměrně klid. Takže to mému otci nevyšlo. Po válce jsme se sem opět vrátili a chodil jsem v Bratislavě do školy, vyrůstal jsem jako bratislavské městské dítě a když mi bylo asi deset roků, tak se moji rodiče rozvedli a já jsem šel asi na rok ke své babičce, tam do těch Pliešovic, do té vesnice. Chodil jsem tam i do školy. Takže dá se říci, a to je dost vzácné, že jsem na vlastní kůži zažil i městské i vesnické prostředí. To je, myslím, štěstí, když člověk může tato dvě prostředí, která jsou natolik rozdílná, zažít na vlastní kůži a ne jen jakoby z rychlíku, anebo ze čtení. Vrátil jsem se do Bratislavy, když mi bylo jedenáct let, a od té doby jsem Bratislavan. Prožil jsem dětství dítěte, které si začínalo uvědomovat svůj život právě v těch válečných a poválečných časech. Jako malý chlapec jsem zažil Slovenské národní povstání, konec války, potom to krátké poválečné období, nadějné, potom čtyřicátý osmý rok, kdy se to všechno změnilo – pro naši rodinu k horšímu. A potom 50. léta. To všechno už jsem vnímal velmi intenzivně a citlivě.“

 „Jaké máte vzpomínky na své dětské lásky?"

„Ty vzpomínky jsou velmi mlhavé, ale pamatuji si, že když mi bylo nějakých šest sedm let, tak jsem se velmi zajímal o jedno děvče, které bylo asi o rok mladší, což byl tehdy poměrně velký věkový rozdíl. Byla to dcera našich známých, našich rodinných přátel. Mezi námi se vyvíjely – dá se říct – něžné vztahy. Něžné vztahy, které se projevovaly tím, že jsme se potkávali a vyhledávali jsme si taková zákoutí, kde nás nikdo nemohl najít. Měli jsme taková svoje tajemství a dělali jsme všechno, co k takovému vztahu patří, včetně toho, pokud se dobře pamatuji, že jsme si hráli i na doktora. Už nevím, kdo byl doktor, myslím, že já… No, a potom jsem v tom pokračoval. V tomto typu komunikace. Čím jsem byl starší, tím to bylo intenzivnější...“

 „Kdy jste se začal věnovat textové tvorbě?"

„Texty jsem začal psát, když mi bylo asi devatenáct, nebo dvacet, protože mě lákala muzika, jistý typ hudby, a velmi mě lákalo psát na tu hudbu nějaký text… Anebo jsem psal texty a sám jsem si k tomu dělal hudbu, což dělám vlastně dodnes, protože neumím psát text bez toho, že bych si k tomu sám nezkomponoval melodii. Pravda je, že jsem tu melodii nikdy v životě nepoužil, protože ten text někdo zhudebnil lépe jako já. Většinou se stávaly takové případy, že muzika, kterou na to udělal někdo jiný, byla diametrálně odlišná od mé představy. Často se stalo, že z textu, který jsem já považoval za komický a myslel jsem si, že z něho bude taková rychlá rytmická písnička, veselá, tak na to někdo napsal velmi smutnou muziku a v tom kontrastu z toho vzniklo něco, co bylo nečekané.“

 „A vzpomenete si, kolik bylo těch, kteří zpívali vaše texty, a kdo to byl?“

 „No, podívejte se, já jsem ty texty začal psát jen tak sám pro sebe. Koncem 50. let mě chytila taková vášeň k textařství. Potom, později, mě začali žádat různí zpěváci, abych jim něco otextoval, obvykle na hotovou hudbu. Většinou šlo o hity, které tehdy letěly. Já jsem pak, někdy v druhé polovině šedesátých let, texty přestal psát, protože mě už nebavilo psát slova na takové ty běžné hudební rozhlasové produkce. A pak, v sedmdesátých letech, i kdybych chtěl, tak už jsem nemohl, už jsem neměl šanci se takto uplatňovat… A já sám jsem se
neodvažoval zpívat, i když při našich programech s Julem Satinským jsem měl příležitost. Občas se stalo, že jsem si něco zazpíval, například jsem otextoval takový americký evergreen ,Some of these days‘. I Werich to otextoval, myslím spolu s Voskovcem, a ta píseň se jmenovala ,Některý den‘. Některý den ta, ta, ta…. No, tak na to jsem taky udělal text, i jsem to zpíval v jednom z našich programů, ale jinak jsem neměl pro koho, ale pamatuji si, že byly časy, kdy jsem psal i jeden, dva, tři texty za den. Normálně mě to semlelo, taková vášeň se mě zmocnila... A všechny ty texty se někam rozplynuly, sám je vůbec nemám, protože jsem si nikdy nedělal archiv, a byly na taková bizardní témata. Pamatuji si, že jsem napsal text o pavoukovi, který leze po stěně... a tak. Pochopitelně do tehdejší populární hudby se taková témata nehodila, tam se zpívalo většinou o lásce, ale já jsem tehdy tolik o lásce nepsal.“

„Jakou hudbu poslouchá textař písní Milan Lasica nejradši?“

 „Já mám nejraději swingovou éru, anebo potom takovou tu ,sweet music‘ z 30. let. Asi by bylo dobré vzpomenout nějaká jména, no tak pro mě je, a už asi i zůstane, číslem jedna Frank Sinatra. Kdysi, v padesátém osmém roce, se stala obrovská událost. My, v Bratislavě, jsme měli možnost sledovat vídeňskou televizi a tam byl koncert Elly Fitzgeraldové se skupinou Oscara Petersona. Tehdy byla celá jazzová Bratislava na nohou a já jsem tenkrát získal takovou pásku – magnetofonovou. V té době byly v módě magnetofony značky Sonet a já jsem se dostal až tak daleko, že jsem měl Sonet Duo, na kterém byly ty veliké kotouče, a na něj, už ani nevím odkud, jsem si nahrál jeden koncert z padesátého osmého roku, kde zpívá Armstrong s Fitzgeraldovou a doprovází je Oscar Peterson. A představte si, že teď po čtyřiceti letech jsem objevil nahrávku toho koncertu na CD. Takže jsem si ho hned koupil a vrátil jsem se o čtyřicet roků zpátky…“

Pan Lasica vstal a přešel ke knihovně. Otevřel skleněná dvířka, vyhledal dvě knihy a ukázal je na kameru.

„Moje texty vyšly ve dvou knížkách, jedna je tato: ,Bylo nás jedenáct‘, která vyšla někdy v roce 1985, a tato druhá: ,Písně o ničem‘ vyšla, tady je to i napsané, v březnu roku 1989. Mám to tady poznamenané, protože tady mám napsané: ,tato kniha je moje‘, abych ji nikomu nedal,
aby mi zůstal alespoň jeden exemplář.“

A ještě jednou se nám Milan Lasica pochlubil. Když vylovil z hlubin své knihovny malou, útlou knížečku s francouzským nápisem „Jacques et son maître“. Milan Kundera mu poslal právě tuto knížečku k premiéře jeho hry „Jakub a jeho pán“. Tahle knížka ovšem byla ve francouzštině a logicky byla chloubou Lasicovy knihovny.

 „V doslovu knížky, a to se musím teď pochválit, se píše o tom, kde všude se ta hra hrála a tady se píše: ,v Bratislavě tu hru hrají poslední velcí komičtí herci, které znám, Lasica a Satinský!‘“

Přál bych vám vidět ten rozzářený úsměv, s nímž pan Lasica knížku zaklapl a vrátil na její místo zpět do knihovny.

„Když jsem byl chlapec, tak jsem sbíral všechno, co sbírali ostatní. Po vojně jsem sbíral i známky. Měli jsme takového přítele, který byl v armádě a šel na pár měsíců na nějakou vojenskou školu do Ruska. Posílal nám odtamtud pozdravy a v Rusku měli takové obrovské, velké známky, protože Rusové měli všechno největší. A to byla obrovská atrakce, když jsem ukazoval kamarádům ty známky, každý je chtěl se mnou měnit, za jednu takovou velkou ruskou známku mi vždy dávali několik velmi vzácných známek, takže jsem měl celkem slušnou sbírku, která se ale potom někde rozplynula. Také jsem sbíral, a to byla tehdy velká móda, obaly na žiletky. To vy jste asi nikdy neslyšel, že se sbíralo něco takového.“

„A dnes?“

„Asi před třinácti léty jsem se shodou okolností ocitl v Kambodži, natáčel se tam jeden český film a já jsem v tom filmu hrál. A v tom hlavním městě, v ,Phnompheně‘, jsem se procházel po trhu a tam jsem najednou uviděl slona. Takového, no, snad z nějakého kovu, takový těžký slon to byl, a mně se velmi zalíbil. A protože tam na tom trhu bylo k dostání všechno, ale jen za dolary, tak jsem si toho slona koupil, a když jsem si ho už koupil, tak jsem si namluvil, že mu bude smutno. A začal jsem k němu přidávat další slony, a tak za těch, řekněme, dvanáct let, vznikla taková, dá se říci, sbírka. Mám jich, co já vím, okolo čtyřiceti. A posledního jsem dostal teď od své ženy a podívejte se, je tam napsané ,bouchni mě, zahoď mě, třískni mnou‘, tak to zkusíme…“.
    
Pan Lasica opatrně třísknul plyšovým slonem o stůl, ozval se chechot a jemu zasvítily oči. Ale jakkoli se ústy usmíval, v lesku jeho očí nebylo nic bezstarostného ani veselého. Ba, dokonce jsem měl pocit, že jeho elán, energii i jakési šibalství, na které jsme u něj byli zvyklí v minulých letech, pomalu vytlačuje jakási únava …

„Jaký je váš vztah k filmu jako diváka?“

„Zbožňuji film, dá se říci, že jako divák mám film o hodně raději než divadlo, zatímco jako herec mám raději divadlo než film. Já jsem měl taková období, kdy jsem chodil do kina i dvakrát, třikrát za den. Já jsem zkrátka film vždy zbožňoval, a když jsem byl nedávno v porotě Karlovarského filmového festivalu, tak se mě někdo ptal, jestli to není únavné vidět tolik filmů jako porotce. Ale pro mě to nebylo únavné, protože já se na filmy dívám rád. Díval jsem se tehdy denně možná na čtyři i pět filmů, potom jsem přišel do hotelu a v hotelovém pokoji jsem si ještě zapnul televizi a podíval jsem se na nějaký film. Takže já jsem, dá se říci, filmový fanoušek.“


„Vaše paní manželka má příjmení, které měla za svobodna. Měl jste s tím někdy problém, že se vaše paní jmenuje jinak než vy?“

„Ne, ne, ne. Nikdy jsem s tím neměl problém, akorát jsem zažil jednu takovou příhodu. Když byla má žena velvyslankyní v Rakousku, tak jsme jeli spolu na nějaký takový… no, na takovou cestu po Rakousku, kde se seznamovala s jednotlivými starosty a představiteli jednotlivých spolkových zemí. A přijeli jsme i do Innsbrucku. Přivítal nás starosta Innsbrucku, který si zjistil, že ve slovenštině existuje „prechýlovanie“, a že se neříká Frau Vášáry, ale Vášáryová, a chtěl to dodržet. Přišel k ní a řekl jí německy: ,Srdečně Vás vítám u nás v Innsbrucku, Frau Vášáryová‘ a potom přešel ke mně, podal mi ruku a řekl: ,A vítám i Vás, Herr Vášáryová‘!“

„Myslíte si o sobě, že jste šťastný člověk?“

„Víte co, já jsem jednou někde četl, že štěstí je povahový rys. Někdo je šťastný, protože má takovou povahu. Já bohužel takovou povahu nemám. Ne, že bych měl takovou povahu, že bych byl stále nešťastný, to ne, ale neocitám se v permanentní euforii. Mrzí mě to, ale co se s tím dá dělat… Zkrátka patřím mezi komiky a o komicích se říká, že v soukromí moc zábavní nejsou. Nevím, jestli všichni, ale o mně to rozhodně platí.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text je součástí dokumentu, který byl natáčen v roce 1999. Úplný text najdete v knize „Básníci Evropy“, autor: Jiří Vondrák

 

 

Milan Lasica – divadelní a filmový herec, dramatik, humorista, spisovatel-prozaik, divadelní režisér, textař. Narozen 3. 2. 1940 ve Zvolenu, dětství částečně strávil na venkově, pak v Bratislavě. Od r. 1959 – společně s Júliem Satinským studia dramaturgie na Divadelní fakultě AMU, kabaret v bratislavské TATŘE, autor mnoha divadelních her: „Vojna a mier“ (1960), „Poprava sa nekoná“ (1963), „Večer pre dvoch“ (1966), „Soirée" (1968), „Výber“ (1969), „Večer pre dvoch“ (1970), „Ako vzniká sliepka“ (1971), „Plné vrecká peňazí“ (1982), „Nikto nieje za dverami“ (1982), „Deň radosti“ + „Náš priateĺ René“ (1986), „Jubiléum“ (1990), „Kam na to chodíme“ (1991), dále řady adaptací, úprav a překladů divadelních textů (Sławomir Mrożek, Václav Havel, Ivan Stodola, Ivan Vazov, John Osborne, Boris Vian atd.). Zejména v 70. letech píše texty pro zpěváky pop music, později pouze pro Petera Lipu a pro vlastní divadelní inscenace. Účinkoval v řadě filmů: „Sladké hry minulého léta“, „Pacho, hybský zbojník“, „S tebou mě baví svět“, „Srdečný pozdrav ze zeměkoule“, „Tři veteráni“, „Vážení přátelé, ano“, „Prodavač humoru“, „Saturnin“ atd.). V současné době vyučuje na VŠMU v Bratislavě a je ředitelem divadla Stúdio S. Často vystupuje v televizi a rozhlase i v České republice. Je častým spolupracovníkem Bolka Polívky a jeho divadla, v němž pravidelně vystupuje („Garderobiér“ aj.).


Tagy: divadlo, letectví, literatura, televize, umění

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog
Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog

26.10.2016 | Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na ...


Jiří Mádl - herec a režisér
Jiří Mádl - herec a režisér

13.10.2016 | Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. ...


Ondřej Sokol - herec a režisér
Ondřej Sokol - herec a režisér

25.09.2016 | Při vyslovení jeho jména si každý vybaví pořad Partička, filmy Krásno, Perfect Days, milovníci ...


Slávek Horák - režisér
Slávek Horák - režisér

07.08.2016 | Čtyřicátník Slávek Horák se půlku života živil natáčením reklam po celém světě. Velmi ...


Rudolf Hrušínský ml. – herec
Rudolf Hrušínský ml. – herec

20.04.2016 | Hraje v divadle, v televizi, ve filmu, ví se o jeho velké zálibě v rybaření a cestování. Své ...











Komentáře na Facebooku