Patrik Hartl - režisér


Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová
12.04.2015 08:14 | Eva Procházková

Umělecký šéf divadla Studio DVA se věnuje střídavě divadelní, filmové a televizní režii. Ve filmu debutoval komedií Taková normální rodinka, napsal několik velmi úspěšných divadelních her, které sám režíruje, filmové scénáře a dvě knihy. Obě byly v původních nákladech rychle rozebrány, proto se na pultech knihkupectví objevily už v druhém dotisku. Patrik Hartl pochází z Olomouce, žije v Praze a nebýt filmu The Doors, patrně by se stal lékařem.

Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak jste se dostal k divadlu?

Bylo mi šestnáct, když jsem viděl životopisný film o Jimu Morrisonovi. Chtěl jsem být jako on – stejně se česat, oblékat, stejně žít. A protože on studoval v Los Angeles filmovou režii, rozhodl jsem se, že budu taky režisér. Moje žena, se kterou jsem už tehdy v šestnácti chodil, mě ale upozornila, že mě bez zkušeností na FAMU určitě nevezmou, takže jsem to vzal oklikou přes divadlo. Ve vývěsce olomouckého divadla jsem si přečetl, že vyhlašují konkurs na roli Smítka do hry Marná lásky snaha, přihlásil jsem se a vzali mě.

 

Bez jakékoliv průpravy?

Ano, nikdy jsem podobné zájmy neměl, do žádného dramatického kroužku jsem nechodil. Hrál jsem v divadle tři roky, ale brzy se ukázalo, že herectví nebude moje cesta. Hrál jsem prostě blbě. Napsal jsem ale svou první divadelní hru Čekání na Kamilu a uvedl jsem ji v Hudebním divadle v Olomouci. Sám jsem ji režíroval a taky jsem v ní účinkoval. Diváci se smáli, brali to jako parodii, přestože já to myslel úplně vážně. To mi bylo sedmnáct. Studoval jsem tenkrát na Anglickém lyceu v Olomouci, ale moc jsem do školy nechodil. Kantoři byli velmi tolerantní, věděli, že se nikde neflákám, s učením jsem problémy neměl, takže jsem bez problémů odmaturoval. Na FAMU mě naštěstí přijali hned napoprvé.

 

Co na to vaši rodiče?

Zpočátku je to šokovalo, o divadle ani o filmu jsem nikdy jako dítě s žádným výrazným zájmem nemluvil. Ale viděli, že hodně pracuju a baví mě to, takže mě respektovali a podporovali. Do té doby jsem přemýšlel o plastické chirurgii, kterou dělal můj táta. Vždycky říkával, že se na to budu hodit, že mám šikovné ruce. Lepil jsem totiž často miniaturní papírové a plastové modely. Práce operatéra by se mi líbila, jen mě znervózňovalo, že táta byl neustále cítit desinfekcí. A to mi nevonělo.

Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak jste se vrátil zpátky k divadlu?

Vystudoval jsem filmovou a televizní režii. Jednou jsem točil film s Janou Krausovou a Janem Kačerem. Jana mě doporučila, abych režíroval ji a Karla Rodena v komedii Otevřené manželství. Producent Michal Hrubý tenkrát zakládal divadlo Studio DVA a oslovil mě. K divadlu jsem se vrátil po čtyřech letech hry na filmaře. Teď už patnáct let píšu divadelní texty, režíroval jsem kromě v našem divadle taky třeba ve Viole nebo v Divadle V Celetné. Ale moc divadelní prostory nestřídám. Dnes už režíruju jen ve Studiu DVA vlastní komedie.

 

Píšete hry, scénáře, knihy, režírujete – střídáte v určitých intervalech své profese, nebo je děláte souběžně?

Střídám. Neumím dělat dvě věci najednou. To nezvládám. Věnuju se vždy jen jednomu příběhu, na který se musím plně soustředit. Střídám to po etapách, mám práci pečlivě naplánovanou po měsících, zhruba na dva roky dopředu. Napsat divadelní hru mi trvá přibližně čtyři měsíce, až ji dopíšu, budu se věnovat režii. Pak zkusím napsat knihu. Na to se moc těším.

 

Jak získáváte náměty?

Já ani nevím, potkávají mě samy. Musí se mě osobně dotýkat, musí mě bavit. Potřebuju si být jistý, že se jimi chci zabývat. Teď právě píšu divadelní hru, jsem přibližně v polovině. (pozn. red. – psací stůl P. Hartla je plný malých nalepovacích papírků s poznámkami) Přál jsem si psát něco hodně holčičího – o módě, o dietě, o manželství, o lakování nehtů – takový dívčí svět. Dobře ho znám, mám hodně kamarádek a s manželkou jsme spolu už opravdu dlouho, od jejích patnácti let. Všechno jsme prožívali společně. Bude to komedie a bude se jmenovat Čtyři sestry.

 

Co znamená být uměleckým šéfem vašeho divadla?

U nás je to hodně specifické. Já totiž netoužím po žádných funkcích, neměl jsem nikdy chuť někoho řídit nebo určovat, co má kdo dělat. Takže jsem-li tázán, jdu se třeba na práci kolegů podívat a řeknu svůj názor. Když se objeví nějaký tvůrčí problém, řeším ho. Režiséři v našem divadle mají ale naši plnou důvěru a do jejich práce bez požádání nezasahuju.

 

Jste spokojen s tím, jak vaše divadlo dnes vypadá, nebo ho chcete někam posouvat?

Mám pocit, že naše koncepce je správná, skoro bych řekl ideální, velmi si vážím enormního zájmu a úspěchu u diváků. Zároveň nechceme ustrnout a samozřejmě s Michalem Hrubým a nejbližšími spolupracovníky přemýšlíme, jak dál. Vlastně jsem zvědavý, co se z našeho konceptu ještě vyvine. Vybudovali jsme divadlo v Paláci Fénix na Václavském náměstí, od roku 2004 žije METROpolitní léto hereckých osobností na Letní scéně Vyšehrad, pořádáme zájezdová představení po celé republice. Netuším, jak bude vypadat budoucnost. Myslím, že není třeba expandovat. Spíš se soustředit na kvalitu. Doufám, že se společně s diváky máme na co těšit…

Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak vás vítají diváci v oblastech?

Diváci v regionech jsou zpravidla velmi vřelí, my se od počátku snažíme, aby naše představení na zájezdech byla co nejkvalitnější, a tím jsme myslím přeskočili konkurenci. Naší nejcennější devizou jsou pochopitelně špičkoví herci. Někdy bývají v oblastech kontroverzněji přijímány hry modernější, drzejší, provokativnější. Spíš se líbí lehčí, zábavné komedie. To je logické.

 

Vzpomenete si, koho ze slavných herců jste režíroval jako prvního?

K prvním slavným hercům, kteří se mnou nechali režírovat, patřili Boris Rösner a Emília Vášáryová, bylo to ještě na FAMU. Bylo mi ani ne dvacet. Zaujal je můj scénář, myslím, že se jim líbila i zarputilost, se kterou jsem do toho šel. Točili zdarma, oba byli exponováni v Národních divadlech, nebylo pro ně lehké najít týden času na filmování. Nejvíc je asi přesvědčilo to, že budou hrát spolu. Přestože se dobře znali, do té doby se při společné práci nesešli. Měl jsem velké štěstí. První scénu jsem s nimi točil v posteli… (smích)

 

Na co si musí režisér dávat pozor?

Aby nebyl líný a připravoval se poctivě na zkoušky. A nechoval se k lidem jako hovado. Když režíruju svou hru, musím si navíc dávat velký pozor, abych v sobě oddělil autora a režiséra. Musím vidět text jinýma očima, očima realizátora, abych byl schopen škrtat, měnit, zasahovat do hry, kterou jsem napsal. Musím se ji snažit jako režisér vylepšit.

 

Může být režisér hercům kamarádem, nebo si musí udržovat odstup?

Jsme tu všichni kamarádi a pro mne je to velká výhoda. Nechci nic nařizovat, nechci herce do ničeho nutit, jsme na stejné lodi. Jsem velmi přístupný diskusi, na divadle mě baví, že je to tvůrčí kolektivní práce. Většinou mám poměrně přesnou představu, kterou ostatním vysvětlím a snažím se je přesvědčit. Aby to dělali ne proto, že musí poslechnout režiséra, ale proto, že sami cítí, že to tak bude nejlepší. Pokud o tom nejsou přesvědčeni, vyžaduji, aby mi odporovali, aby říkali své pocity – zabýváme se tím pak společně.

Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Je nějaký herec, s nímž byste rád spolupracoval, ale zatím jste neměl příležitost?

Leonardo di Caprio. (smích) Je intenzivní, opravdový, nebojí se jít do extrémních poloh, mohlo by to být prima.

 

Pojďme na chvilku k vašim knihám – co vás přivedlo k psaní?

Náhoda. Švagr viděl mé divadelní hry a vybídl mě, ať zkusím napsat román, že ho vydá. Zaujalo mě to, do té doby mě to nikdy nenapadlo. Zkusil jsem napsat první kapitolu, líbila se, šlo to snadno, a tak jsem knížku za tři měsíce dopsal. Překvapilo mě, jaká radost je psaní knihy. A taky to, jak vřele byla přijata.

 

Je manželka vaší první čtenářkou?

Ano, její názor je pro mě důležitý, nad jejími připomínkami se zamýšlím. Při psaní jsem sám, a proto je první čtenář klíčový, konfrontuje mě s vnímáním ostatních lidí.

 

Vaši hrdinové jako by přitahovali trapasy. Je to schválně?

Trapno mě baví. Je komickým momentem, kterému se lidé smějí, ale zároveň je v něm i hluboká pravda a má v sobě vždycky i smutek. Každého odhaluje, nikdo nechce být trapný. Trapno druhých osvobozuje, uvolňuje vlastní problémy. Někdy je dokonce ku prospěchu i vlastní trapno. A vždycky je k smíchu. Ano, je to můj záměr.

 

Jsou ve vašich knihách nějaké autobiografické prvky?

Je jich víc. Každá postava jsem tak trochu já. I když samozřejmě jen částečně. Například v románu Malý pražský erotikon má jedna z postav, Marta, obsedantně kompulzivní poruchu. I já mám jisté prvky této psychické poruchy, přesně jsem věděl, co Marta prožívá. Odmalička jsem až patologicky opakovaně kontroloval, jestli jsem zamknul dveře, jestli jsem vypnul plyn, jestli neteče v koupelně voda… Někdy jsem se kvůli té poruše dostal i do svízelně komických situací. A tu zkušenost jsem přetavil do příběhu, který v knížce zažívá Marta.

Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Proč by si lidé měli vaše knížky přečíst?

Protože jsem se je snažil napsat tak, aby se čtenáři necítili sami, když je čtou. Aby cítili, že na planetě Zemi je nás víc, kteří si rozumíme, kterým je spolu dobře a máme společné problémy. A abychom se jim společně zasmáli. To by bylo super.

 

Na svých webových stránkách zvete čtenáře do klubu „Nebuď sráč“, který je inspirován vaší první knihou. Jaký jste zaznamenal ohlas?

Úkolem, který je třeba splnit, je nahý přeběhnout Staroměstské náměstí nebo podobný veřejný prostor. Dokázat si, že člověk pod tíhou svých sociálních a společenských rolí nekornatí, že je schopen udělat něco bláznivého. Že se dokáže osvobodit od vážného a zodpovědného pohledu na sebe sama. Sám jsem se stal prvním členem toho klubu. Byl to velký zážitek, euforie, byl jsem nadšený. Je to velmi osvobozující pocit, dokázal jsem popřít strach z toho, že se zesměšním. Byl to jeden z největších zážitků mého života. Myslel jsem, že nás poběží stovky (smích), ale zatím jsem zaznamenal jenom dva nové klubové členy… Ohlasy jsou veliké, ale skoro nikdo nemá odvahu běžet.

 

O čem bude vaše příští kniha?

To nemůžu prozradit. Námět už mám, ale je to tak dobrý a náročný nápad, že nevím, jestli ho zvládnu zpracovat. Snad si na něm nevylámu zuby. Opravdu nevím, jestli se mi podaří ten nápad přeprat a sestavit do příběhu. Když „vyhraju svůj boj“, začnu psát v září a pokud budu úspěšný, v říjnu příštího roku by se kniha mohla objevit v prodeji.

 

Prozradíte tedy alespoň, o čem bude vaše nejbližší divadelní premiéra?

Když jsem napsal pro Evu Holubovou one woman show Hvězda, přišel za mnou Bob Klepl a napůl ze srandy, napůl vážně, mi navrhnul, jestli bych nenapsal podobnou „Hvězdu“ i pro něj. Zeptal jsem se ho, o čem by to mělo být, a on mi řekl, že hrozně rád uklízí, nejraději vysává. To mě nadchlo. Psaní mi šlo úplně samo. Vznikla komediální one man show Vysavač o zamilovaném uklízeči z nákupního centra. Mám z té inscenace i excelentního hereckého výkonu Boba velkou radost. Už jsme dozkoušeli, teď dopilujeme detaily na zájezdech a na začátku července nás čeká slavnostní premiéra na Vyšehradě v rámci METROpolitního léta hereckých osobností.

 

Zdá se, že všechno vám jde hladce, nikde žádné problémy…

Pokud to nejde hladce, je něco špatně. Neprožívám žádná tvořivá muka, práce mi jde většinou opravdu docela lehce, ale musím poctivě makat. Hodiny a hodiny, disciplinovaně. Nemůžu se flákat. Ale taky někdy narazím. Třeba vloni jsem začal psát komedii, a když jsem po dvou měsících intenzivní práce došel do půlky, přestala mě bavit, nechtělo se mi psát dál. Tak jsem ji vyhodil. S lehkým srdcem, ulevilo se mi, že jsem to dokázal. Než se s tím trápit, je lepší látku zavrhnout a jít dál. Když mi bylo šestnáct, začal jsem jen tak pro potěšení malovat. Táta mě dovedl k vynikajícímu olomouckému malíři Miroslavu Šnajdrovi, který mě učil natahovat plátna. A ten mi řekl – vzpomínám na to dodnes: „Jedna z nejdůležitějších věcí, které se musí člověk naučit, je mít odvahu přemalovat obraz na bílo, když začne cítit, že je špatný…“ Tím se snažím řídit.

Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Máte velmi specifický, nezaměnitelný smích, dokonce zdokumentovaný na YouTube. Jste optimista, smějete se rád?

Nejsem tak úplný optimista, spíš realista, ale rád se na věci dívám z té veselejší stránky. Všichni zemřeme, život určitě pro žádného z nás v tomto ohledu nedopadne dobře, to je nezpochybnitelný fakt. Jde o to, zda se k smrti prosměju nebo protrápím. Já svým smíchem vlastně smrti vzdoruju.

 

Čemu se smějete nejčastěji?

Možná to bude znít hloupě, ale teď právě svým vlastním vtipům, které vymýšlím do nové divadelní komedie Čtyři sestry. A doufám, že se budou při jejím sledování později podobně smát i diváci. Já vím, že to zní domýšlivě, ale kdybych se těm vtipům nesmál já sám, už ze zkušenosti vím, že by se jim nesmáli ani ostatní. Takže vymýšlím, dokud sám sebe nerozesměju. A to často nejde úplně lehce. Představuju si ale, jak se budou v divadle té komedii smát davy atraktivních sekretářek. A to mě v práci povzbuzuje. Na divadle mě vůbec ohromně baví, když se lidé smějí a tím dávají najevo, že mi rozumí, že nejsem sám. To je úžasný pocit. Nemám rád v divadle ticho. Z toho je mi úzko.

 

Co vás motivuje a žene kupředu? Co vás donutí usednout k práci?

Když nepracuju, jsem nervózní a protivný. Třeba dovolenou zvládám dost špatně. Nevím proč. Prostě mě zdržuje od vymýšlení, které mě strašně baví. A tak třeba brzo ráno u moře vstanu, od pěti do osmi píšu, a když se pak ostatní probudí, můžu se v klidu a bez výčitek svědomí věnovat rodině a odpočinku. Do práce se nemusím nutit. Spíš se někdy musím nutit nepracovat.

 

Na co jste pyšný, když se ohlédnete?

Největší radost mám z toho, že jsem objevil, že mě baví psát knížky. A že čtenáře baví je číst. To je, myslím, moje životní štěstí. A taky jsem pyšný na svého syna Hynka a svou ženu, se kterou mi je dobře. To je velká výhra.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová
Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová
Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová
Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová
Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová
Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová
Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová
Patrik Hartl, foto: Lenka Hatašová

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Stanislav Zindulka - herec
Stanislav Zindulka - herec

14.03.2019 | Pokud se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to bude setkání ...


Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog
Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog

26.10.2016 | Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na ...


Jiří Mádl - herec a režisér
Jiří Mádl - herec a režisér

13.10.2016 | Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. ...


Ondřej Sokol - herec a režisér
Ondřej Sokol - herec a režisér

25.09.2016 | Při vyslovení jeho jména si každý vybaví pořad Partička, filmy Krásno, Perfect Days, milovníci ...


Slávek Horák - režisér
Slávek Horák - režisér

07.08.2016 | Čtyřicátník Slávek Horák se půlku života živil natáčením reklam po celém světě. Velmi ...