Rok Rappl (Rocc) – umělecký šéf Státní opery Praha a opery Národního divadla

04.03.2012 17:00 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Chtěl bych operu přiblížit mladým lidem a ukázat jim, že může být více pohledů nahlížení na operu.“ Rocc

 

 

 

 

Roka Rappla, vystupujícího pod uměleckým jménem Rocc, nelze přehlédnout. Je osobitý, tak jako je osobitý jeho způsob jednání a komunikace. Svým věkem (nar. 1979 v Lublani, Slovinsko) zcela neodpovídá představám o „šéfech“, přesto se nedávno stal uměleckým šéfem Státní opery Praha a také opery Národního divadla. Bez talentu by to však nešlo. Je slušný, příjemný a při focení a následném rozhovoru s ním byla legrace. Gotický styl (který je dílem vizážistky Mili Dvořákové z AVON Cosmetics a Veroniky Soukupové z kadeřnictví Honzy Hlaváčka – vlasy vyčesané nahoru a kouřové oči), který si pro focení zvolil, je jeho oblíbený. Jen před odchodem nesměle špitnul: „Prosím, mohli byste mi zklidnit můj vlas, mám večer Opera“.

 

Poprvé jsem vás zaregistrovala jako šéfa opery v Národním divadle v Brně (NDB). Ale vy jste už dříve vystudoval operní režii na JAMU. Nicméně vaše první cesta do Brna vedla přes Leoše Janáčka, je to tak?

Vlastně ano. Vždy mě bavil tanec a také hudba. Zlomovým okamžikem ale pro mě byla Pucciniho Turandot, opera, kterou jsem viděl v Lublani, když jsem studoval na gymnáziu. Protože to byla koprodukce se Salcburkem a Nice, chtěl jsem tuhle operu vidět i tam. Přes francouzské velvyslanectví jsem si objednal lístky do Nice, ale oni to popletli a objednali mi je na Janáčkovu operu Z mrtvého domu. Hrozně mě to tehdy naštvalo a demonstrativně jsem na představení nešel. Odjel jsem domů.

 

Ale vždyť jste známý jako velký obdivovatel Janáčkova díla!?

Tehdy jsem jím ještě nebyl. Když jsem se však vrátil domů, začal jsem se o Janáčka více zajímat a najednou jsem zjistil, že se mi jeho dílo moc líbí, že mne oslovuje. V tomto spojení Turandot a Janáček jsem se rozhodl studovat operní režii a posléze operní scénografii. Protože to ve Slovinsku nebylo možné, hledal jsem varianty v zahraničí. A právě přes Janáčka jsem se dostal do Brna a na JAMU.

Čím si vás získala opera Turandot?
Bylo to spojení hudby, divadla, výtvarna a pohybu. A právě Pet Halmen to jako režisér a výtvarník ve své estetice skvěle propojoval.

 

Kde jste v Brně bydlel?

Víte, já mám neustálou potřebu se stěhovat. Během mého studia a posléze i práce jsem bydlel na Kounicových kolejích, na Astorce a posléze v různých podnájmech od Žabovřesk až po Bystrc, hned naproti zoo.

 

To vás ráno museli budit svým křikem paviáni. Také bydlím v Bystrci u zoo. (smích)

Nejenom paviáni, ale kdybyste slyšela, jak tam řvali lvi!!!

 

Takže jste se asi brzy stěhoval o dům dál…

Já jsem taková cirkusácká duše. Sbalím si kufr a jsem o dům dál. Nemám s tím žádný problém. Když jsem jeden čas žil v Curychu, tak jsem bydlel na takové divoké ulici, Langstrasse – všude drogy a prostitutky, ale také umělecká studia. Během studií jsem hodně cestoval a to jsem pak ke konci v Německu už bydlíval po hotelích, vyšlo to nakonec lépe.

 

Co říkali na váš odchod do České republiky vaši rodiče?

Naštěstí mám ještě sestru a ta má dvě děti, takže je můj odchod tolik nezasáhl. Vídáme se většinou dvakrát do roka. Jednou přijedou oni, jednou jedu domů já. Na našem vztahu to nic nemění. Pořád je to moje rodina a vždy když se vidíme, tak si máme co říci a je to jako bychom se viděli včera. Na druhou stranu jsem rád, že jsem se od maminčiny sukně „odštípl“ ve správnou chvíli a že si můžu žít svůj život tak, jak chci já.

Co si zachováte ve svých vzpomínkách na Brno, kromě neustálého stěhování a řevu lvů a paviánů?
Určitě toho bude velmi mnoho. Spolupráce s tehdejším šéfem opery Tomášem Hanusem, s nímž mě přes všechnu rozdílnost mnohé spojovalo. Šéfem opery jsem se po jeho odchodu stal i proto, abych dotáhl některé společné projekty, jako byla třeba opera La Dafne. Brno, to je pro mě i Leoš Janáček a jeho festival, po němž se mi tady v Praze stýská. Také Zelňák a Parnas – a vila Tugendhat!

Co podle vás Brnu chybí?
Řeka v centru, voda v centru.

Když byla v Praze v roce 2002 voda v centru, tak se to většině obyvatel nelíbilo. Ale rozumím vám. Nicméně Brnem přece protéká Svratka?
V Lublani i v Praze protéká centrem řeka, ale Svratka tady v Brně, to není městská řeka. Řeka má být tepnou města, Svratka je jakási temná a zpustlá. Ale na druhé straně je Brno dokonale urbanisticky vystavěné.

Takže máte rád vodu, moře…
…spíš se rád sprchuji, miluji vodu ve sprše. (smích)

 

Teď se vás zeptám na něco, na co se vás určitě ptá každý… Proč si říkáte Rocc?
To jsem získal v Brně na JAMU. Takže vidíte, to je další věc, která mě pojí s Brnem. Moje paní profesorka Marie Mrázková, která mě učila operní herectví, si záměrně špatně zapisovala mé jméno. Jmenuji se Rok Rappl a ona vždy psala pouze Rocc. Když jsem ji opravoval, říkala mi, že to budu jednou mít jako vzpomínku na ni. Je to můj talisman.

V historii NDB jste byl nejmladším šéfem opery. Co byste odpověděl na případné výtky, že jste na funkci šéfa nezkušený?
Jsem narozený ve znamení Střelce a v roce 2009, zrovna v den mých narozenin, jsem uspěl v konkurzu na tuto pozici. Bylo mi třicet let. Myslím, že věk není v některých případech zase až tolik podstatný. Pro mě není věta „jsi příliš mladý“ argumentem, protože preferuji týmovou spolupráci. A snažím se obklopovat lidmi, kteří mohou mou „nezkušenost“ vyrovnávat. Tím se ale v žádném případě nechci zbavovat zodpovědnosti. Vždy musí být jedna zodpovědná osoba. Je to o společné komunikaci. Někdy si musím dávat pozor na mluvené slovo, přece jen jsem cizinec. A když i vy říkáte, že jsem mladý, tak to nemohu vnímat jinak, než jako kompliment. (úsměv)

 

Já to také jako kompliment myslela, protože předpokládám, že tak zodpovědnou a vysokou funkci byste jako „mladý a neschopný“ sotva mohl získat. Takže přichází v úvahu pouze varianta „mladý a schopný“. Nabízí se otázka: A co čeština, jak rychle jste se ji naučil?

Když jsem přišel poprvé do Brna, znal jsem pět vět. Do půl roku už jsem mluvil plynně. Je to slovanský jazyk a naučit se ho mi nedělalo problém. Ale ten přízvuk prostě mám a občas musím, jak se říká, „vážit slova“.

 

To vám, podle mých vlastních zkušeností, musí jako Střelci určitě dělat potíže.

V pozici, kde jsem dnes, se to musíte naučit. I když máte duši rozevlátou, plnou plánů a kreativity. Na poradách jsem moderátor a snažím se s kolegy každou situaci a problém nějak vyřešit. Nemohu myslet jen na sebe a své představy, chci věci konzultovat s ostatními.

 

Co se vám za dobu vašeho působení v Brně povedlo?

V Brně jsem byl v divadle vlastně od roku 2008 do roku 2010. Určitě to byl Janáčkův festival, který má velké ohlasy i v zahraničí. Festival byl mimořádný, lidé tam chodili rádi. V rámci festivalu jsme tak mohli udělat projekty, které bychom jinak nezorganizovali. Měli jsme několik velice úspěšných premiér, poslední byla La Dafne. A to je stále mému srdci nejblíže.

 

Proč jste odešel z Brna do Prahy?

Byl jsem osloven panem ředitelem Ondřejem Černým, skvělým to člověkem a ředitelem. Bylo to naprosto otevřené jednání, které jsem probral s ředitelem Národního divadla v Brně, Danielem Dvořákem. Přišla nabídka, která se neodmítá – stát se uměleckým šéfem Státní opery Praha a posléze obou pražských operních domů pod hlavičkou Národního divadla. S panem ředitelem Dvořákem jsme však stále v kontaktu.

 

Tak to jste boss!

Nevnímám se jako boss. I ředitel je vlastně „služebníkem“ celého tohoto aparátu. Jsme servisní složka divadla.

Co osobně očekáváte od spojení obou oper?
Především vidím šanci profilovat v rámci jednotné dramaturgie tři mimořádné operní budovy, z nichž každá má své specifikum. Ale nerad bych vymezoval jejich dramaturgii ve stylu – tady bude pouze česká opera, zde světový repertoár a Mozart pouze ve Stavovském. Vždy bude záležet na dílu samotném a jeho inscenačním uchopení. Dramaturgie bude identifikovaná tematickými okruhy – klasická česká opera, světová klasika, Mozart a jeho současníci i předchůdci, také bych rád pravidelně uváděl operu pro děti a vůbec se nebráním kvalitní klasické operetě.

 

Kdo tvoří váš tým?

Je to velmi spolehlivý tým ve složení: šéfdirigent Tomáš Netopil, šéfdramaturg Pavel Petráněk a šéf umělecké správy Jana Horčičková. Celý soubor opery Národního divadla má cca 500 umělců a dalších zaměstnanců. A myslím si, že mám velmi dobrý vztah s ředitelem ND Ondřejem Černým, oba dva jsme naprosto na jedné vlně.

 

Na čem teď pracujete?

Myslíte kromě práce v Opeře? (úsměv) Tam bývám tak od deseti od rána do cca dvou v noci, potom spím a ráno zase s úsměvem do práce. K tomu pak nové režie: Elektra v květnu v Brně a v září tohoto roku Pelléas a Mélisanda v Praze.

 

Na co a kam byste pozval mě – dívku operou „nedotčenou“, ale toužící poznat operu jako takovou?

Repertoár Národního divadla, Stavovského divadla a Státní opery je vskutku mimořádně pestrý a bohatý, myslím, že každý si najde své oblíbené představení. Krom kmenového repertoáru vyvíjíme nové formy hudebního divadla, v každé nové sezoně připravíme novou původní premiéru žijícího skladatele. Takže: řeknete, na co máte v danou chvíli chuť, a rádi vám poradíme.

 

Jste zakladatelem skupiny „postopera forma“ se zaměřením na post-dramatickou hudebně-divadelní estetiku. Co si mám pod tímto pojmem představit?
Mám rád underground, miluji experimenty, je ve mně kus rebela. Chci klasickou operu doplňovat novými formami. Postopera je vlastně jiné nahlížení na hudební žánr. Opera je spojena s divadlem a dramatičnem. První opery byly v nedivadelních prostorách jakousi multimediální instalací, nebo happeningem. Zajímavý byl také třeba projekt Alice Nellis v Bohnicích – Les Enfants Terribles.

Je pravda, že jste trošku jiný šéf i vizáží. Když se mistr etikety Ladislav Špaček při našem focení pro magazín Best of, kde vás poprvé potkal, dozvěděl, že jste šéfem Opery, byl upřímně překvapen, kde máte oblek, kravatu…
On mne viděl v extrému. Gothic styl jsme měli nachystaný právě na focení s Robertem Vanem. (smích) Ale ani v běžném pracovním životě nechodím v kravatách. Chtěl bych operu přiblížit mladým lidem, ukázat jim, že to není zakonzervovaná věc, že opera dokáže vzbudit emoce, předvést krásu, umožnit plnohodnotný zážitek. Ukázat jim, že pohledů na operu může být více. Příkladem je třeba také můj poslední projekt pro brněnskou operu La Dafne. Jedná se o první operu, která kdy byla zkomponována (r. 1598). Její hudební složka se prakticky nedochovala, tudíž to byla naprosto volná rekonstrukce a mohli jsme si ji udělat, jak jsme chtěli.

Čím se bavíte mimo práci, jaký je váš život?

Pouze přemýšlím a filozofuji, toť můj největší koníček! A jestli se ptáte na můj osobní život, tak radši „no comment“.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková – AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Fotografie z backstage zde: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2011.html

Komentáře