Zdeněk Troška - režisér a scénárista


Zdeněk Troška, foto: Robert Vano
07.04.2015 13:44 | Vladimír Stibor

Narodil se v Hošticích u Volyně. Ve francouzském Dijonu absolvoval středoškolská studia na Lycée Camot. V roce 1978 dokončil pražskou FAMU – obor filmová a televizní režie. Je nejúspěšnějším režisérem českého filmu za posledních dvacet let. Jeho filmy shlédly miliony diváků ve více než třiceti zemích světa. Velký úspěch sklidila přehlídka Troškových dětských filmů na I. Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládeže v Petrohradě. Pro televizi připravil několik hudebních snímků, v Národním divadle inscenoval Verdiho operu Don Carlos, ve Státní opeře Dvořákovu Rusalku, Bizetovu Carmen. Nelze opomenout jeho režisérské vedení v muzikálu Janka Ledeckého Hamlet. Z jeho filmografie jsou nepřehlédnuté filmy jako trilogie Slunce, seno, Kameňák, pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí. O všech dalších Troškových dílech by se dalo psát ještě dlouho. Sám režisér říká, že je pro něj nejcennější smějící se a šťastný divák, jeho láska.

Zdeněk Troška, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Měl jste v dětství kolem sebe své blízké, kteří vás obklopovali svou pozorností i láskou?

Určitě. Měl jsem krásné dětství. Oba rodiče byli ze stejné vsi, takže tu bylo příbuzenstvo z obou stran, babičky, prababička, houf tetiček a strýčků, sestřenic a bratranců, prostě jedna velká a hlavně veselá rodina, která o všechnu drobotinu neuvěřitelně pečovala. Jsem moc rád, že se dodnes rádi scházíme a držíme skvěle pospolu. A potom milovaná paní učitelka Homolková, která nás děti přímo hýčkala a byla krásná a voněla.

 

Byl jste klukem, pro něhož byly lumpárny pravým eldorádem, nebo jste patřil ke studijním typům?

Byl jsem sice temperamentní dítě, ale nezlobil jsem. Ani jsem se nikdy nepral. Školu jsem miloval, paní učitelka byla nejen pro mě, ale pro všechny školáčky úžasná osobnost, kterou jsme prostě zlobit ani nemohli. Vstřícná, laskavá, milá, do ohně bychom pro ni skočili. Seděl jsem vždy v první lavici u stolku, abych jí byl co nejblíž, a hltal každé její slovo. A co řekla, bylo svaté. Byl to zákon a hotovo. Pečlivě jsem se vždy všechno naučil jen proto, abych paní učitelku nezarmoutil. V podstatě taková první velká dětská láska.

Zdeněk Troška, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Co vás v mládí nejvíce rozesmávalo?

Jako děti jsme vždy po vyučování pásli za humny krávy. A to byly chvíle veselých her, pohody, nezbedného skotačení, volnosti. Vymýšleli jsme spoustu nevinných rošťáren, stavěli si bunkry, ať to bylo v rokli či ve větvích nízké borovice, ve stohu nebo ve stodole, v zimě jsme řádili na saních či na lyžích na stráních nad vesnicí a to všechno se neobešlo bez radosti a smíchu. Rád jsem chodil do místního biografu u nás na faře a samozřejmě miloval filmy s Vlastou Burianem, Voskovcem a Werichem, grotesky s Frigem, Laurelem a Hardym a Chaplinem.

 

Kdo z filmových českých či světových komiků byl nejbližší vašemu naturelu?

Určitě Vlasta Burian.

 

Dalo by se připustit, že v každé humorné situaci je zároveň i cosi tragického?

Ano, a platí to i obráceně. Zažil jsem několik podobných situací, kdy ve vážné chvíli jsem měl co dělat, abych se nerozesmál. Snad tou největší byl rozptyl popele manžela Helenky Růžičkové u nich na zahradě. Přijelo mnoho smutečních hostů, řečnilo se, vzpomínalo, hrály se Jirkovy oblíbené skladby, dojemné. Vedle mě stojící Helenka mi najednou šeptla: „Neřvi a dávej pozor. Je tu spousta lidí, ať nám ještě něco neukradnou.“ No a smějte se na pohřbu!

 

Je smích alespoň malou jistotou, že se nám žije dobře?

Ony jsou věci k smíchu veselému a k smíchu smutnému, bezmocnému. Ale člověk by si měl svou dobrou náladu udržet za všech okolností, nepropadat chmurám a snažit se usmívat se na svět, i když ten se k němu nechová zrovna přátelsky. S úsměvem jde opravdu všechno líp. Zkuste se usmívat i na docela cizí lidi, které potkáte na chodníku. Budou překvapeni, mnohým se rozjasní tvář, usmějí se také. Musíme si ve svém malém světě, ve kterém dennodenně žijeme, úsměvy pěstovat a rozdávat. Je to velice záslužná a přímo charitativní činnost!

Zdeněk Troška, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Nelze se nezeptat, co vás přivedlo k režisérskému řemeslu? 

Nadšení z filmu jako takového. U nás v Hošticích byla silná ochotnická scéna, hrávali jsme divadla, kombinovaná pásma k nejrůznějším výročím, prostě další radost. Ale film, to bylo kouzlo, magie, to byla pravda. V páté třídě jsem se rozhodl, že budu také natáčet filmy a hotovo. Naši se mi smáli, mysleli, že je to chvilkové poblouznění malého kluka, ale já si hned z knihovny vypůjčil všechny knížky o filmu a naučil se je skoro zpaměti. Hlavně kniha inženýra Řehořka Nová škola amatérského filmu, to byla moje bible. Vidíte, na FAMU nám ji pak doporučil i pan režisér Bořivoj Zeman, který mě učil. I přes protesty babiček a tetiček, že půjdu mezi ty komedianty do Prahy, kde se jen zkazím, jsem si šel za svým. Plakala babička, která ze mě chtěla mít učitele, plakala druhá babička, která ze mě chtěla mít kněze. Rodiče mi nic nepřikazovali, ani nezakazovali, říkali, je to tvůj život, per se s ním. A věřte, neměnil bych. Film je pro mě stálá radost, živá voda.

 

Byla léta filmových studií pro vás tím nejlepším, co jste mohl zažít? 

Samozřejmě! Nemusel jsem se trápit matikou, chemií, fyzikou a geometrií, které jsem z hloubi duše nenáviděl, ale studoval jsem si to, co mě bavilo. Proto na besedách se studenty říkám svou definici štěstí – když se tvoje práce stane tvým koníčkem a koníček tvou prací! Byla to pohoda, učili mě opravdoví profesionálové a mistři filmového umění, setkával jsem se s oblíbenými herci, které jsem znal jen z kina nebo televize, s nadšením pronikal do tajů filmových kouzel.

 

Kdo z vašich profesorů byl natolik významnou osobností, že byste se bez jeho vlivu možná stal něčím jiným?

Z těch, kteří odešli ještě před mým příchodem na školu, bych jmenoval pány režiséry Václava Kršku a Martina Friče. A z těch, se kterými jsem měl tu čest se seznámit, již zmíněný Bořivoj Zeman, Karel Kachyňa, Toníček Moskalyk, František Filip, Petr Weigl, Václav Vorlíček, Otakar Vávra, Věra Plívová-Šimková, Oldřich Lipský, Jaroslav Balík, Antonín Kachlík, Jiří Sequens či Ludvík Ráža. Každý byl jiný, každý byl profík, každý mě obohatil svým přístupem k filmovému příběhu. Stejně tak lidi, kteří nás učili ostatní předměty od filmové architektury přes masky, kostýmy, hudbu, střih, prostě všechno, co film dělá filmem.

 

Natočil jste mnoho filmových děl. Ke kterým z nich se nejvíce vracíte? 

Přiznám se, že se na své filmy po uvedení do kin už nedívám, nevracím se k nim. Jestli jsem viděl dvakrát Poklad hraběte Chamaré, Andělskou tvář a Čertovu nevěstu a to vždy třeba při kontrole vysílací kopie nebo na nějaké přehlídce, tak to je moc. V životě mě nenapadlo si svůj film pustit doma na DVD. A taky je ani doma nemám, vždycky když je potřebuji někam poslat nebo jimi někoho obdarovat, jdu si je koupit do obchodu.

Zdeněk Troška, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Rád bych věděl, není-li to nemístná otázka, jaká vnitřní síla vás neustále žene dopředu? 

Je to radost ze života a z lásky k lidem. Mít rád člověka je další veliká a pravdivá definice štěstí. I když se najdou neřádi, mávnu rukou a jdu dál. Velikou hnací silou a inspirací je mi vážná hudba (pořád ji poslouchám), literatura a historie (pořád čtu), příroda (pořád někde courám) a dobré jídlo. (smích) A hlavně dobří lidé, bez nich to prostě nejde.

 

Může být všeobecně známý optimista jako vy uvnitř i trochu pochybovačný skeptik? 

Někdy možná může, ale i kdybych na něco nahlížel skepticky, vždy mi to vydrží tak dvě minuty. A to si ještě fandím. Už šestnáct let nečtu žádné noviny a nekoukám na zprávy v televizi. A podívejte, jen kvetu… Můžu zapochybovat, jestli to či ono je správné či ne, také to řeknu, je-li třeba, ale nepustím si to do svého života.

 

Kdysi dávno jsem viděl v kině francouzskou komedii Zelená kobyla, film, v němž se lidé nenáviděli natolik, až se milovali. Chtěl byste natočit a přivést na svět podobný příběh? 

Ona vlastně Slunce, sena… jsou podobná. Furiantství, justy, zlomyslná radost, ale ty rychle vyprchají a to dobré v člověku stejně převáží. Aspoň v mých představách a přáních.

 

Zažil jste někdy během natáčení něco, co by vás vyvedlo z míry? 

Jsem velice klidný, trpělivý člověk, byť jsem ve znamení býka a jen tak něco mě nerozhází, ale nesnáším šlendrián. Za celou svou filmařskou praxi jsem vybuchl jen dvakrát a to kvůli neprofesionální práci profesionála. Po třech přátelských upozorněních dotyčným jsem zastavil natáčení a poslal je okamžitě z placu do Prahy. A už nikdy jsem s nimi nespolupracoval.

 

Je těžší v dnešní hektické době film natočit, nebo na něj sehnat peníze? 

To druhé, sehnat peníze. I když mám za sebou několik známých a divácky úspěšných filmů, přesto si mnohdy připadám jako student, který právě vylezl ze školy a škemrá o peníze na svůj film. Bohužel. Ale díky paní producentce Daně Volákové a Míše Flenerové ze společnosti Fenixfilm to vždy dopadne dobře, i když i pro ně je to mnohdy nadlidský výkon.

 

Slyší sponzoři a mecenáši na jména herců, nebo je dokáže přesvědčit zajímavý a neobvyklý scénář? 

Jak kdo. Spíš bych řekl, že dají na známá jména, scénář si přečte málokdo. Nemají na tu tlustou knihu čas, proto si jen přečtou dvoustránkový námět, nebo si nechají odvyprávět, o čem to je. A také díky režisérově předchozí tvorbě, kterou znají, vám dají důvěru a svěří peníze.

Zdeněk Troška, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Všeobecně se píše v médiích, že současný divák je trochu otupělý. Je však něco, po čem dychtí a prahne? 

V rozhovorech s diváky, co by chtěli vidět, nebo na co by šli do kina, se převážná většina vyjádří pro komedie a pohádky. Toho nehezkého a nelaskavého mají v životě víc jak dost, stačí televizní noviny, což je vlastně černá kronika, jak říkají. A po náročném pracovním dni se ještě pak jít podívat do kina na další trápení, vraždy, nelásku, živoření, rozervaná nitra v nejistotách se zmítajících individuí, čehož mají v televizi víc jak dost – to hraničí kolikrát až s masochizmem.

 

Na čem, není-li to tajemstvím, v nynější době pracujete? 

Píšeme scénář k veselohře ze současného malého města podle námětu jednoho diváka. Poslal mi ho a mě tak potěšil a osvěžil, že jsme si řekli, že ho v létě natočíme. A zároveň od dalšího šikovného diváka jsme dostali zajímavou pohádku, takže po veselohře se budeme věnovat jí.

 

Existuje-li sedm divů světa, je na světě alespoň pár míst, která je překonávají a kam Zdeněk Troška nejraději jezdí? 

Rozhodně je to domov. Moci se vracet na známá a drahá místa, kde jsme prožili nejkrásnější chvíle, co víc si přát. Pro mě je nejkrásnější věcí na světě les. Ráno, v poledne, večer, v každé roční době. Les a pak řeka Volyňka pode vsí, kde jsem se učil plavat a kde voda dodnes voní dětstvím. A tou třetí věcí je moře. Věčnost i pomíjivost, od věků do věků, nekonečno.

Zdeněk Troška, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Jaká největší umělecká výzva před vámi dosud leží?

Já to takhle neberu, nedělám si žádné dalekosáhlé plány. Zabývám se tím, co mi právě přijde pod ruku a co mě zrovna osloví. Ale abych snil o něčem extra? Hlavní je dělat filmy pro lidi, potěšit je, rozesmát, dát jim dobrou náladu. Možná se zdá, že je to málo, ale opak je pravdou. To je to nejtěžší vůbec, natočit film, ke kterému se budou lidi stále vracet, vezmou ho za svůj a budou se jím těšit a znát ho zpaměti. Nic bych si nepřál víc, než aby moje filmy běžely v televizi v cyklu Filmy pro pamětníky a pokaždé přinesly radost a pohodu. Ano, chtěl bych natočit pohádkovou operu Antonína Dvořáka Rusalka; to je takové mé skryté přání.

 

Spisovatel Jaroslav Hovorka z Kampy ještě nedávno říkával: „Můj pacient, má láska.“ Co říkáte vy jako režisér? „Můj divák, můj host, co nemá smíchu nikdy dost,“ nebo zcela něco jiného? 

Ano, máte pravdu. Divák je prvořadý, není nic důležitějšího. Má přednost před všemi festivaly a cenami. Co je do filmu, který se mine s divákem? Film bez diváka nemá smysl, jako by nebyl. Proto naprosto nechápu vedení naší Filmové akademie, která zrušila jedinou platnou cenu – Cenu diváka. Vždyť jen podle prodaných lístků v kinech se nechá změřit divácký zájem, stejně jako ve sportu čas, rychlost, metry, góly. A nějaké lehce zmanipulovatelné až podvodné mailové hlasování pár desítek či stovky těch a oněch, co to je? Výsměch a urážka normálního diváka. Ano, můj divák je můj vzácný host, má láska. Je to pravda, jediná a veliká. A smějící se divák pak ta největší.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Hotel Andel’s Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

Hotel Angelo Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Zdeněk Troška, foto: Robert Vano
Zdeněk Troška, foto: Robert Vano
Zdeněk Troška, foto: Robert Vano
Zdeněk Troška, foto: Robert Vano
Zdeněk Troška, foto: Robert Vano
Zdeněk Troška, foto: Robert Vano

Partneři

Andel's Hotel Prague
Angelo Hotel Prague
BANDI VAMOS - Pánské obleky


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Stanislav Zindulka - herec
Stanislav Zindulka - herec

14.03.2019 | Pokud se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to bude setkání ...


Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog
Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog

26.10.2016 | Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na ...


Jiří Mádl - herec a režisér
Jiří Mádl - herec a režisér

13.10.2016 | Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. ...


Ondřej Sokol - herec a režisér
Ondřej Sokol - herec a režisér

25.09.2016 | Při vyslovení jeho jména si každý vybaví pořad Partička, filmy Krásno, Perfect Days, milovníci ...


Slávek Horák - režisér
Slávek Horák - režisér

07.08.2016 | Čtyřicátník Slávek Horák se půlku života živil natáčením reklam po celém světě. Velmi ...