Natálie Kocábová - spisovatelka, scénáristka

Natálie Kocábová, foto: Petr Bartoš

"Dřív jsem zásadně pracovala v noci, teď zjišťuji, že i den má své výhody, píšu jakkoliv, kdykoliv, nemohla bych mít hodinu, ve které způsobně usednu ke stolu a začnu psát." Natálie Kocábová

Každé období spisovatele s sebou přináší určitý vývoj. V případě Natálie Kocábové jde současně o osobnostní rozvoj, přehodnocování a zachování si tváře. S Natálií Kocábovou budete vždy vědět, na čem jste. A zda do své tvorby promítá své zkušenosti, zážitky či vlastní sny? Na to už můžete přijít sami. Dost možná v její tvorbě najdete i kousek vlastního příběhu. Natálčiny knihy jsou ve své podstatě ze života, o kterém si autorka příliš iluzí už dávno nedělá.

Pokud se ve vašem životě vyskytla zlomová období, dá se o takovém hovořit i nyní?

Asi ano, mnoho věcí jsem si musela ujasnit vzhledem k tomu, že mi za dva roky bude třicet. Mám za sebou dost zkušeností se zpěvem, školu, psaní, musela jsem si vyjasnit, co se mnou bude a co vlastně od sebe chci. A pak jsem se zaměřila daleko víc na rodinu, vdala se a podobně.

V jakém smyslu vnímáte, že změny byly k lepšímu?

Já bych to nebrala jako změny, ale jakési vyhodnocení dosavadního života. Samozřejmě se člověk pere se ztrátami naivních představ a hlavně iluzí. Má tendenci ztrácet své sny, protože některých podle všeho prostě nedocílí. Ale jedna chytrá paní mi řekla, ať si ty sny nechám, že je jedno jejich procentuální pravděpodobnost, bez té představy se jich v prvé řadě nedá dosáhnout a za každým velkým činem je sen. A to je pravda.

Zdá se mi, že jste dost omezila hudební vystupování. Jak to vlastně máte se zpěvem?

Já jsem nic neomezila, já nikdy moc nevystupovala. Nejsem klasický zpěvák. Zpívám si a nahrávám, kdy chci. Jsem prostě spisovatel, co si jednou za čas natočí desku. Ale zrovna teď na nějaké hostuji, průběžně nahrávám, takže to není tak hrozné. S koncerty je obecně problém, u většiny interpretů, to je na další diskusi.

Jak se vyvíjí váš vztah k psaní v aktuální době, kdy zhruba rok působíte ve vydavatelství?

Stále stejně, je to pro mě hlavní činnost. Momentálně je v tisku má další kniha – „Jmenuji se Veronika Peková“. Vychází v půli dubna a je to, v jistém smyslu, dost odlišná kniha od toho, co jsem psala předtím. Předně není psána technikou automatického psaní. A má jasný děj a je spíše komediálně-absurdního rázu. Jsem zvědavá, jak na ni lidé budou reagovat. Už nějaký feedback ale mám, ta kniha byla totiž původem scénář, který četlo mnoho lidí a vesměs jsem dostala pouze nadšené reakce… no, já mám na kritiky smůlu, takže si nedělám iluze. Ale vím, že to určitým lidem bude blízké. Je to hrozně praštěné.

Když zhodnotíte svou literární tvorbu, jak se podle vás vyvíjí dílo od díla? Shledáváte ve svém tvůrčím psaní změny?

Zcela jasně. Kniha od knihy je vypsanější. Z tohoto úhlu pohledu mám jednu výhodu, první knihu jsem napsala v sedmnácti letech a od té doby se spisovatel přirozeně vyvíjí. Řekla bych, že nikdy není hotov, ale o tom, jaký bude, se rozhoduje, podle mého, v rozmezí 30–40 let. Tříbí se okruh témat, technika psaní, tempo, styl a podobně. Dále jsem vystudovala scénář, to bude mít nějaký vliv, předně v dějovosti atd. Na mých knihách je vývoj zcela patrný.

Pro jaký typ lidí myslíte, že je vaše tvorba určená?

Na to jsem právě nikdy nemyslela, ale všímám si, že mě čtou holky mladšího věku, než jsem já, anebo starší lidé, do kterých bych to nikdy neřekla. Byla byste překvapená, kolik učitelek češtiny se mi hlásí. Baví je má práce se slovy… to mi bylo řečeno, tak nevím.

Co považujete při psaní za klíčové aspekty?

Fantazii, jistou systematičnost, fanatismus. V tom světě knihy musíte žít pokaždé několik let a drtivou většinu lidí to přestane bavit. Vždycky při psaní knihy se dojde k bodu, kdy to začne být otrava a to je moment, kdy spisovatel zapne a bez reptání knihu dopíše nejen stejně (kvalitativně), ale lépe, než začátek, který ho bavil. Když začnete něco psát, musíte vědět, že to také dopíšete a že je to vysloveně zábavné maximálně do půlky, pak to začíná být řehole. A pak žít na plný pecky, s tím mnoho lidí nesouhlasí, ale já to tak mám.

Myslíte si, že pro vytvoření literárního díla je lepší udělat je na několikrát, získat odstup, nebo se do toho prostě pustit a nerozptylovat se přerušováním tvorby?

To je kniha od knihy, každá se píše trochu jinak. U některých je dobré nechat prostor postavám, co udělají, u jiných je nutné mít před sebou dějovou konstrukci apod. Já dosud vždy psala volně, automaticky, ale přestalo mě to naplňovat. Je to strašně energeticky náročné. Člověk musí být v takovém transu pořád. Teď jsem objevila dar fabulace. Ale platí, že až při psaní z vás vypadnou nejlepší věty. Obecně je lepší psát v tahu. Jedno jakým tempem.

Jste spíše ranní ptáče, nebo raději pracujete do noci?

Dřív jsem zásadně pracovala v noci, teď zjišťuji, že i den má své výhody, píšu jakkoliv, kdykoliv, nemohla bych mít hodinu, ve které způsobně usednu ke stolu a začnu psát. Den je lepší na spíše mechanické psaní, v noci létají nápady.

Jak se stavíte k otázkám osobní koncentrace? Přece jen musíte zvládat své zaměstnání i péči o rodinu. Je zde hodně aspektů, které tříští energii. Jak s tím pracujete vy?

V hlavě mám pořád knihu a vedle toho dělám vše ostatní. Je to svět, do kterého utíkám. Nedělá mi to problém.

Když jste se nedávno vdala, bylo to životní rozhodnutí, které jste udělala v dlouholetém vztahu se svým partnerem. Doporučujete jiným párům, aby své vztahy tzv. „nepřechodili“ a vzali se?

S tím bych souhlasila. Když se pár nechce vzít, je to proto, že se prostě nechtějí vzít a ne, že to není důležité. Rozvody jsou strašná věc, ale rozchody takhle dlouhodobých vztahů také. Není v tom až zas tak velký rozdíl, podle mého. „Přítelů“ můžete mít v životě hodně, ale manželů ne. Je to prostě vyšší stav a ne žádný papír, jak se vymlouvá spousta chlapů. A pak si nedovedu představit, že se mi něco stane a v nemocnici ke mně budou pouštět jen rodinné příslušníky, což leckdy „přítel“ není. A pak neznám ženu, co by se upřímně nechtěla obléknout do svatebních šatů.

Do vaší rodiny přibude nový člen. Jak vnímáte příchod druhého dítěte?

Stejně jako toho prvního. Jsem nadšená a vděčná. Šťastná hlavně. A tlustá.

Čím se v životě nejvíce řídíte? Jaká rada se vám osvědčila a sama byste ji dala blízkému člověku?

To z hlavy nevím, napadá mě: Nebuď blbej. Blbost a nevzdělanost jsou nejhoršími vlastnostmi člověka.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Petr Bartoš

Make up: Jana Bulínová

Vlasy: Veronika Soukupová, kadeřnictví Honza Hlaváček and frends, Hotel Corinthia Towers Praque www.honzahlavacek.cz

Oblečení: GOBI kašmír www.kasmir.cz

Foceno v kavárně Mlýnská v Praze

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře