MUDr. Milena Černá – předsedkyně Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové


Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský
01.10.2014 20:16 | Eva Procházková

Narodila se 24. dubna 1942 v Praze. Do roku 1986 pracovala jako lékařka na Dermatovenerologické klinice FVL UK, po sametové revoluci byla zvolena do zastupitelstva hlavního města Prahy, kde pracovala jako předsedkyně sociální komise. Byla blízkou přítelkyní Olgy Havlové a později „lékařkou chartistů“. Když v roce 1989 těžce onemocněla a prožila i klinickou smrt, rozhodla se prožít svůj další život co nejužitečněji, pomáhat těm, kteří se ocitnou na dně nebo jsou na pomoc druhých odkázáni. Od počátku se podílela na zakládání Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, jehož úkolem je podporovat neziskové organizace v oblasti zdravotní a sociální. Již dvacet let je ředitelkou této nadace. Je také předsedkyní české pobočky Evropské sítě proti chudobě. Pracuje i pro sdružení Rozkoš bez rizika, které pomáhá osobám s rizikovým sexuálním chováním v prevenci a léčbě sexuálních chorob. Paní doktorka Černá je vdaná a je matkou dvou dospělých synů.

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

foto: Miroslav Martinovský

 

Spojila jste s Nadací Olgy Havlové svůj život. Čeho jste se kvůli tomu musela vzdát?

Ztratila jsem kontakt se svými pacienty, ale ne tak docela. Někteří z nich si ke mně stejně dál nacházejí cestu. Pracuji i v nestátním neziskovém zdravotním zařízení Rozkoš bez rizika, tam mohu uplatnit své lékařské zkušenosti a znalosti, takže trochu v té první linii přece jen zůstávám. Spíše jsem se musela vzdát svého soukromého života, na který mi zbylo opravdu málo času.

 

Výbor dobré vůle existuje od roku 1990. Bilancujete?

Naše činnost se rozvíjí, rozrůstá a je čím dál odpovědnější. Zavazuje nás památka Olgy Havlové, jejím principům se nesmíme zpronevěřit. Jde nám nejen o to, aby nadace nadále pomáhala tam, kde je potřeba, ale aby dál nesla dobré jméno Olgy Havlové. Bilancovali jsme u příležitosti dvacátého výročí, a nebýt našeho archivu, na mnohé z těch desítek, možná i stovek akcí bychom si už ani nevzpomněli. Vydali jsme i publikaci Kapka vody pro strom lásky, v níž na dobu našich začátků vzpomínají nejbližší spolupracovníci paní Olgy. Já sama se s ní cítím velmi spjata, nikdy předtím, v jiných zaměstnáních, jsem neměla tak blízký vztah ke svým spolupracovníkům jako v naší nadaci. To je, myslím, to nejdůležitější, co se tu podařilo vytvořit – duch pospolitosti. Všichni jsme oddáni společné myšlence.

 

Založení Výboru dobré vůle byla asi jedna z prvních aktivit paní Olgy ve funkci prezidentovy manželky. Co ji k tomu vedlo?

Ona nedělala charitu, přála si změnit systém sociálních služeb. Aby lidé znevýhodnění postižením, nemocemi, sociální izolací měli šanci vrátit se do společnosti. Dnes se o to zasazuje Evropská unie, která myšlenku integrace podporuje, paní Olga měla tuto ideu už před více než dvaceti lety. Bylo jí líto lidí, kteří jsou nuceni žít za zdmi ústavů a nemají možnost prožívat pospolitost s ostatními, se svými rodinami. Měla jsem velmi podobný postoj, hodně rychle jsme se spolu shodly.

 

Jak dlouho jste se znaly?

Seznámily jsme se v roce 1966 na premiéře jednoho z Havlových dramat. Olga byla opatrná na rychlé navazování známostí, ale padly jsme si do oka. Měly jsme společné zájmy, bydlely jsme blízko sebe, chodily jsme spolu venčit psy. Byla jsem jedním z mála lékařů, kterým důvěřovala. Byla autentická, pravdivá a to, že někteří lékaři skrývají pravdu před svými pacienty, bylo pro ni neomluvitelné. Svou nemoc podceňovala, nešla na vyšetření. Neměla čas, pořád pracovala, byla velmi činorodá.

 

Nezdráhala jste se vyměnit lékařskou práci za sociální?

V srpnu 1989 jsem těžce onemocněla, šla jsem do invalidního důchodu, lékaři mi zakázali dál mou práci vykonávat. Byla jsem zvolena Občanským fórem do zastupitelstva hlavního města Prahy a tam jsem se jako předsedkyně sociálního výboru dostala do kontaktu se všemi nově vznikajícími neziskovými organizacemi, které byly tenkrát v plenkách. Velmi mě to zaujalo, absolvovala jsem několik zahraničních pobytů, abych pochopila, jak tento systém funguje v demokratických zemích, kde už má tato práce tradici.

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

foto: Miroslav Martinovský

 

Nebylo to pro vás stejně náročné jako lékařská praxe?

Ještě náročnější. Mí ošetřující lékaři by se asi hodně divili. Už nikdy jsem pak tolik času a klidu jako v medicíně neměla. Ale sociální práce mě zaujala natolik, že jsem se s ní zcela ztotožnila. Má své průniky jak s medicínou, tak se vzděláváním či lidskými právy – je to komplex, který naši nadaci provází od samého počátku, pevný základ celého našeho konání.

 

A tak vám jednou paní Olga zavolala…

Ano, bylo to přesně tak. Měla jsem tehdy částečný invalidní důchod a pracovala jsem na půl úvazku na ministerstvu školství, kde jsem měla na starosti vše, co bylo nové – výchovu ke zdraví, ekologii… Jednou mě pozvali do televize do debaty o sexuální výchově. Měla jsem velký problém s tím, abych vyhověla jak společenským požadavkům doby, tak ministru Piťhovi, bylo to velmi obtížné. Paní Olga ten pořad sledovala, zvedla telefon a řekla mi, abych už se s tím netrápila, že mě potřebuje jako ředitelku Výboru dobré vůle.

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

foto: Miroslav Martinovský

 

Byly vaše prvotní představy o jeho fungování reálné, nebo jste je museli časem přehodnocovat a měnit?

Na počátku jsme si představovali, že Výbor dobré vůle bude fungovat obdobně jako Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných – že budeme sledovat různé kauzy a vyjadřovat se k nim. Jako manželka prezidenta dostávala paní Olga hodně dopisů se žádostmi o pomoc, mnohé vyžadovaly odborná stanoviska, proto vytvořila kolem sebe okruh odborníků, kteří odpovídali na žádosti. A začaly přicházet peníze. To už nebylo tak jednoduché. V roce 1992 vznikla Nadace Olgy Havlové, sestavili jsme pravidla, jak bude nadace fungovat. Paní Olga měla ideu, že nadace musí být vzorem pro všechny ostatní, že u nás všechno musí být přesně podle pravidel. Tehdy se ještě nepoužívalo slovo transparentní, ale my jsme takoví chtěli být a byli jsme.

 

Radili jste se s někým, kdo už měl s nadacemi nějaké zkušenosti?

K fungování nadace se začali vyjadřovat různí zahraniční odborníci, v té době bylo hodně důležité přijímat podněty ze světa. Angličané, Američané, kteří do naší země přicházeli, své odbornosti nabízeli naší nadaci.

 

Jaký vliv na práci nadace měla smrt Olgy Havlové?

Byli jsme tím velmi zasaženi, o její nemoci jsme věděli, ale tak rychlý konec jsme nečekali. Všechny nás to poznamenalo, osobně. Podařilo se nám ale zmobilizovat všechny síly. Věděli jsme, že musíme pokračovat tak, abychom dobré jméno naší nadace ničím nepokazili. Některé firmy, které s námi spolupracovaly, se vytratily, taktéž některé zahraniční organizace. Mohli jsme si ale být jisti, že ti, kteří zůstali, s námi nespolupracují ze zištných důvodů, že jsou to lidé, kteří schvalují naše principy.

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

foto: Miroslav Martinovský

 

V roce 2005 nadace poprvé udělila Cenu Olgy Havlové lidem, kteří navzdory tomu, že jsou sami postižení, pomáhají druhým. Jak vás to napadlo?

Působili tu zahraniční experti a říkali: Chtělo by to nějakou cenu. Přemýšleli jsme o tom, první ročník nám pomohl zorganizovat tehdejší primátor Kořán. Ze slavnostního udělování Ceny Olgy Havlové se stala i příležitost k setkání s lidmi, kteří vytvářejí „věrný kruh“ kolem Výboru dobré vůle, se zahraničními spolupracovníky, se sesterskými organizacemi. Je to příležitost k poděkování organizacím, které realizují vynikající projekty v sociální oblasti, těm, kteří s naší podporou smysluplným způsobem něco vytvořili a výborně ji využili. Kandidáty na ocenění navrhuje veřejnost a vybírá odborná porota. Olga Havlová předala cenu jen jednou, v roce 2005. Tenkrát ji získala Jana Hrdá, která pomohla založit Pražskou organizaci vozíčkářů a stanula v jejím čele.

 

Co je přichystáno pro vítěze?

Vítěz získává bronzovou sošku Povzbuzení, kterou vytvořil Olbram Zoubek. Byla jsem tenkrát pověřena výběrem. V ateliéru jsem hledala v nekonečných podobách ženských postav takovou, která by vyjadřovala naši myšlenku, totiž to, že člověk má nejen dostávat, ale i dávat. Gesto rukou, vyjadřující pomoc – ne podání ruky, objetí, ale pomoc. Otevřenost vůči lidem, vůči světu.

 

Letos udělil Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové cenu již podvacáté. Kdo ji získal?

Na letošním slavnostním setkání 19. května získal cenu pan Ladislav Dohnal ze Sezimova Ústí. Pan Dohnal je nevidomý, je to vynikající pedagog, hudebník. Od roku 1982 také hraje na varhany v kostele v Plané nad Lužnicí, v Táboře se pravidelně setkává se seniory, hraje jim, vypráví si s nimi. Je mu 80 let. Jeho kandidaturu navrhli starostové všech tří měst – to jsme tu ještě neměli. Je to člověk, kterého mají všichni rádi, neustává ve svých činnostech, pořád je aktivní. Je vzorem člověka, který ač sám postižen, pracuje pro druhé, a také vzorem seniora, který ani v pokročilém věku nerezignuje na život mezi lidmi a pro lidi.

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

foto: Miroslav Martinovský

 

Určitě se stává, že musíte některé žádosti o pomoc odmítnout. Trápí vás to?

Máme přesně stanovená kritéria naší pomoci a těch se držíme. Naší hlavní zásadou je spravedlnost. Rovný přístup ke všem, nejen těm, kterým se podaří proniknout do médií a získat si sympatie veřejnosti. Ke všem, kteří potřebují a požádají nás. Nepřispíváme na aktivity, které příslušejí jiným nadacím či charitě. Víte, je velmi těžké a pro nás důležité mít jistotu, že podporu dostane opravdu ten, kdo naši pomoc potřebuje. Jsou lidské osudy, které mě zasáhnou, zejména když matky pečující o postižené děti opustí jejich partner a ony zůstávají samy bez rodinného zázemí. Poskytujeme jim podporu, nejen finanční, ale i morální, na různých setkáních, která organizujeme.

 

Můžete nám některou z vašich aktivit přiblížit?

Je jich mnoho, ale všechny směřují ke stejnému cíli – zapojit znevýhodněné lidi do společnosti. Zaměřili jsme se např. na neslyšící – zajišťujeme velmi drahá digitální sluchadla a řečové procesory pro děti s kochleárním implantátem. Málokdo si uvědomuje, jak moc jsou lidé se sluchovým postižením izolováni od okolního světa. S pomocí přístrojů umožňujeme malým dětem slyšet, naučit se mluvit tak, že mohou úspěšně navštěvovat základní školu. Rozdáme jich kolem stovky ročně. Když potom dostaneme od rodičů obdarovaných dětí fotografii vysvědčení se samými jedničkami, víme, že naše práce má smysl.

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

foto: Miroslav Martinovský

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

V nadaci pracuji denně tak od půl osmé do pěti, často i déle a o víkendech se zúčastňuji různých akcí, které naše nadace pořádá. Nedávno to byla vzpomínka na romské oběti pracovního tábora v Letech. Romská problematika ale není naší prioritou, tomuto problému se věnuje vládní Agentura pro začleňování v romských lokalitách a mnohé speciálně na to zaměřené programy různých nadací či evropské fondy. Rozhodně je nechceme suplovat.

 

Mluvila jste o pomoci ze zahraničí. Jak vypadá?

Naše nadace má sesterské organizace v zahraničí – v Rakousku, Velké Británii, Norsku, Švédsku, Švýcarsku, v USA, Kanadě, Německu, Francii a Nizozemí. Pořádají různé kulturní akce, bazary, sbírky a získané finanční prostředky posílají nám na určité konkrétní projekty. Jde většinou o Čechy žijící v zahraničí, kteří se nám takto snaží pomoci.

 

Letos si budeme připomínat 25. výročí sametové revoluce. Jaké konkrétní vzpomínky na dobu těsně po 17. listopadu se vám vybaví?

Byla jsem tenkrát nemocná, nemohla jsem se příliš zapojit, přesto jsem docházela alespoň na schůze Občanského fóra. Se zájmem jsem sledovala, jak se ta shromáždění postupem času měnila – nastupovaly demokratické principy a vůbec nebylo snadné, aby je přijali třeba ti, kteří byli do té doby zvyklí mít jistou autoritu. Bylo třeba podřídit se, přijmout to, že každý má svůj názor, svůj jeden hlas. Nebylo jednoduché naučit se naslouchat druhým, diskutovat s nimi. Trvalo několik let, než se tento princip dostal do obecného povědomí. To je myslím jedna z věcí, která se podařila.

 

A co vás mrzí, co se podle vás nepovedlo?

Nemohu se smířit s tím, nejsem schopna pochopit, že někteří lidé ve vedoucích funkcích, v zákonodárných sborech, ve vládě, myslí na svůj osobní prospěch a nedokážou prosazovat to, co je důležité pro společnost, pro nás všechny. Pro mne vždy byl a je veřejný prospěch prioritou.

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

foto: Miroslav Martinovský

 

Kromě toho, že jste ředitelkou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, máte i jiné funkce…

Ano, jsem i předsedkyní české pobočky Evropské sítě proti chudobě. Statistiky sice uvádějí, že ČR je jednou ze zemí s nejnižším počtem chudých, ale to není důvod k tomu, že by se jim nemělo pomáhat. Hranice mezi chudými a těmi, kteří se jimi mohou ze dne na den stát, je velmi tenká. A i kdyby to bylo „jen“ oněch udávaných 15 procent lidí, o čemž velmi pochybuji, je to stále více než jeden a půl miliónu lidí a to není málo.

 

Nemáte někdy pocit, že si za to mohou někteří sami?

Tomu pocitu jsem velmi vzdálena. Neúspěšní lidé u mě vyvolávají potřebu pomoci jim, ne je odsoudit. Mohou to být děti, které vyjdou z dětských domovů a přecházejí rovnou do azylových domů, týrané ženy, lidé duševně nemocní. Uspořádali jsme setkání s těmito lidmi, nechali jsme je mluvit a byli jsme překvapeni tím, co říkali. Nevadí jim tolik, že nemají dost peněz, ale to, že jsou vyloučeni ze společnosti, že je lidé přehlížejí, pohrdají jimi. To jsou momenty, kdy se myšlenka o začleňování těch, kteří žijí v chudobě, stává velmi silnou. Vždyť oni se nepodílejí ani na žádném rozhodování, nikdo se jich nezeptá, jaké podmínky jsou pro ně vyhovující třeba pro ubytování. Některé ubytovny, to je jedna velká hrůza, ti lidé to tam nemají rádi, není to jejich domov. Přáli bychom si vrátit jim jejich důstojnost.

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

foto: Miroslav Martinovský

 

Co konkrétně pro takové lidi vymýšlíte?

Nedávno u nás proběhlo evropské setkání a konference o podmínkách sociálního bydlení. Je to i prevence. Málokdo si uvědomuje, že lidé na ulici se stávají předmětem daleko finančně náročnějších podpor ze strany státu, tedy daňových poplatníků, než ti, které v bytě necháte a pomůžete jim. U nás bohužel panuje atmosféra nesolidarity, mnohdy zvýrazněná i některými mediálními „senzacemi“.

 

Změnilo se v průběhu let něco na ochotě lidí věnovat prostředky na dobročinnost?

Objevily se nové formy pomoci, jednoduchým způsobem, jedním zmáčknutím tlačítka poukážete finanční částku na konto pomoci, začaly se více využívat dárcovské SMS. Vznikají i různé podpůrné akce, třeba „sport pro charitu“. U nás organizujeme projekt s názvem Běžci dobré vůle, maraton, jehož startovné jde na konto Výboru dobré vůle. Dříve jsme také příliš nedbali na svou prezentaci, to jsme se rozhodli změnit poté, kdy se lidé začali vyptávat, jestli vůbec ještě existujeme…

 

Co pro to tedy děláte?

Snažíme se o zviditelnění naší práce v médiích, vydáváme různé brožurky, ale to není vše. Uspořádali jsme například velmi úspěšnou výstavu fotografií o paní Olze. Je putovní, již třetím rokem s ní navštěvujeme různá města naší země. Oslovili jsme městské knihovny, o fotografie je obrovský zájem. Je to takový nový způsob, jak o sobě dát vědět, nenápadná připomínka možnosti pomoci. Nechceme nikoho nutit. Přáli bychom si, aby nám lidé přispěli až poté, co si uvědomí, že naše činnost, naše principy jsou jim sympatické a blízké a chtějí nás podpořit.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Eva Procházková

Foto: Miroslav Martinovský

Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové

www.vdv.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Eva Procházková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský
Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský
Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský
Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský
Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský
Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský
Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský
Milena Černá, foto: Miroslav Martinovský

Přidej komentář





Komentáře

Vetovský Tomáš 01.01.2017 11:51:06
Dobrý den, domnívám se, že by výbor paní Černé měl především pomáhat matkám samoživitekám, a to především kvalitními zákony, které donutí muže přispívat na rodinu více než dosud a to bez ohledu na jeho příjem.Rovněž náš politický aparát by si měl velmi omezit své odměny a roční nárůst platů ve prospěch učitelů a zdravotnického personálu.Jejich předvánoční odměny byly vyšší než celoroční plat učitele.Těm dobrodruhům, kteří k nám přicházejí by se nemělo pomáhat, ale měli by se vracet, aby se angažovali ve své zemi o nastolení pořádku.Pomáhat by měli především země se stejnou kuturou a především by se mělo pomáhat a poskytovat azyl ženám s dětmi. NE mužům !!!


Kategorie
Příbuzné články
Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.
Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.

20.11.2016 | Každý rok opouští dětské domovy přibližně tisícovka mladých lidí, kteří odcházejí „do ...


RNDr. Kamila Neplechová, Ph.D. - předsedkyně výkonné rady Unie Roska Brno
RNDr. Kamila Neplechová, Ph.D. - předsedkyně výkonné rady Unie Roska Brno

30.05.2016 | Paní Kamila se narodila ve Zlíně v roce 1970. Vystudovala biochemii na Přírodovědecké fakultě ...


Martina Vojtíšková - předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center
Martina Vojtíšková - předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center

17.10.2015 | Martina Vojtíšková je spoluzakladatelkou spolku Spirála a Centra krizové intervence pro osoby v akutní ...


Mgr. Radka Koutová – manažerka zapsaného spolku HESTIA
Mgr. Radka Koutová – manažerka zapsaného spolku HESTIA

18.09.2015 | Hestia je jméno antické bohyně rodinného krbu a mezilidských vztahů. Stejně se jmenuje i společnost, ...


Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. FCMA – předsedkyně spolku Buněčná terapie
Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. FCMA – předsedkyně spolku Buněčná terapie

26.05.2015 | Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., lékařka, vědkyně a politička, je ředitelkou Ústavu experimentální ...











Komentáře na Facebooku