Radek Jaroš - horolezec

16.08.2012 02:48 | Michaela Lejsková

Způsoby, jakými každý z nás prověřuje svoje možnosti, objevuje svůj potenciál a měří svoje hranice, se různí. Ale shodneme se, že úplně všichni jsme se v životě rozhodli zdolat nějaký námi zvolený vrchol. Horolezec Radek Jaroš jich zdolal nemálo. Dvanáct nejvyšších hor světa z celkem čtrnácti – prozatím. To už se má člověk za čím ohlížet a i ten pohled je jiný. Sáhnutí si na hranici svých sil může znamenat také to, že tam, kde si myslíme, že máme hranici, tam teprve objevíme, co v nás všechno je, jakou máme sílu. Možná příliš filozofický úvod k rozhovoru se sportovcem. Ale já myslím, že až si tento rozhovor přečtete, porozumíte zamyšlení, které nacházíte už v úvodu.

 

Jak vy sám hodnotíte horolezectví jako sportovní disciplínu?

Kdysi jsem četl citát Ernesta Hemingwaye: „Jsou jenom tři sporty – motorismus, box a horolezectví, to ostatní jsou jenom hry.“ To je zajímavý názor člověka, který poznal svět z různých úhlů. Navíc horolezectví se v současné době velmi rozšířilo. Pod pojmem horolezectví se dříve daly představit jen hory, kdežto v dnešní době bych horolezectví mohl přirovnat k atletice, která má spoustu jednotlivých sportovních disciplín.

 

Ve vašem případě nebude těžké uhodnout kategorii té vaší „disciplíny“!

Tu moji bych přirovnal v atletice k maratónu. (smích)

 

Jaký je rozdíl mezi lezcem a horolezcem?

Ve sportovním lezení jsou disciplíny měřitelné a pořádají se různé soutěže a mistrovství světa, světové poháry. Na jednom místě se utkají ti nejlepší najednou. Naším nejlepším, a současně absolutní světovou špičkou, je osmnáctiletý Adam Ondra. Horolezectví provozované na horách je těžko měřitelné. Když někdo vyleze stěnu na Nanga Parbatu letos a někdo jiný tam vylezl před rokem, těžko se poměří, kdo ji vylezl lépe, kdo je lepší, protože tam hrají velkou roli i klimatické podmínky a vnější vlivy hor.

 

Kde u nás může horolezec trénovat, než se vydá na svoji první osmitisícovku?

U nás jsou úžasné pískovcové oblasti, což dá člověku lezecký základ a obrovský „morál“. Je zde také možné získat i lezeckou techniku do kolmých stěn. Já jsem začínal v době komunismu a tehdy se nedalo vycestovat, tak jsem byl odsouzený „pouze“ k lezení ve Vysokých Tatrách, což jsou jedny z nejnižších velehor, ale ve skutečnosti klimatické podmínky, které tam fungují v létě i v zimě, dávají obrovský základ k himálajskému lezení. Podotýkám, že zimní lezení je velmi drsná škola!

 

Jaký trénink vyžaduje horolezectví?

Techniku člověk natrénuje na skalkách a v nižších horách, fyzičku si natrénuje v jiných sportech, na horském či silničním kole, na běžkách či při běhání a pak to musí spojit. I posilovna patří v zimě do přípravy.

 

Na co se připravit nemůžete?

Na výškové rozdíly a nedostatek kyslíku. Na to se nedá připravit nikde. Na to se připravíte až v Himálaji. A samozřejmě na rozmary počasí. Taky na laviny, trhliny v ledovci. Na obrovské vedro a strašnou zimu.

 

Jak taková aklimatizace probíhá a v jakých polohách už člověku hrozí nebezpečí?

Především musí proběhnout správná aklimatizace. Jde o postupný výstup do nadmořské výšky. Už ve 3 500 metrech člověku hrozí problémy s akutní výškovou nemocí, která dokáže celkem spolehlivě zabíjet. To jsou největší problémy v Himálaji – nedostatek kyslíku a adaptace na nadmořskou výšku.

 

Setkal jste se s tím vy osobně, nebo u někoho z vašeho okolí, kdo aklimatizaci podcenil?

Setkal jsem se s tím, když jsme byli v roce 2004 na Cho Oyu s mistrem světa v klasickém lyžování na 50 km Martinem Koukalem a reprezentantem v orientačním běhu Petrem Vavrysem. Ve výšce 4 000 metrů už měl Petr problémy a málem na výškovou nemoc zemřel. Ale nebylo to podceněním, každý máme taky jiné dispozice. Podcenění jsem zažil o čtyři roky později na Dhaulágirí u polských horolezců a málem je to stálo život.

 

Jaké může člověk sám na sobě cítit příznaky?

Příznaky jsou nevolnost, malátnost, bolesti hlavy. Těžší stavy se vyznačují vodou na plicích, bublavým kašlem, anebo otokem mozku. Bohužel to už většinou nepozná ten postižený. Nějakou nápovědou a prevencí může být oxymetr, což je přístroj, který běžně používá záchranná služba. Tím se měří saturace kyslíku v krvi, který tělo vstřebává. Pokud poznáte příznaky včas, tak stačí jenom nepostupovat dál. Pokud je stav horší, je dobré sestoupit do co nejnižší nadmořské výšky. Na tom, že každý reaguje na nadmořskou výšku jinak, je expedice hodně závislá.

 

Jak dlouho přibližně trvá výstup na vrchol osmitisícovky?

Od okamžiku vybudování základního tábora, který leží plus minus v pěti tisících metrech, se dá předpokládat, že tak za měsíc by člověk mohl vystoupit na vrchol osmitisícovky. Dříve je to velice nepravděpodobné, protože kromě výšky hraje velkou roli i počasí a případné zdravotní indispozice.

 

Být tak dlouho na horách se stejnou partou, to může být docela zajímavá psychologická prověrka.

Základem je, aby byla dobrá parta, která funguje a je na stejné vlně. Ponorková nemoc je známý pojem, a za měsíc až dva, kdy se leze a pobývá na velice malém prostoru, může znamenat i konec expedice. Pokud mohu uvést vlastní zkušenost, tak žádná expedice, kde nebyla dobrá parta, nebyla úspěšná. Psychika hraje ve vysokých horách a v lezení vůbec velice důležitou roli. Je to taková laboratoř lidských vztahů.

 

Berete s sebou nahoru i ženy?

Když chce člověk absolvovat opravdu hodně velkou prověrku, tak si může vzít s sebou ženu. Ženská v expedici znamená vždy velkou zkoušku.

 

V jakém počtu lidí je ideální se vydat na expedici?

Dříve jsem jezdil ve velkých týmech, kde nás bylo zhruba osm, deset lidí včetně žen. Po třech takovýchto expedicích jsem se definitivně rozhodl, že budu jezdit v malém týmu. Od té doby jsem jezdil ve čtyřech, třech, ve dvou… a dvě expedice jsem jel i úplně sám.

 

Když jedete sám, nedostanete sice ponorkovou nemoc, ale vystavujete se zase jiným rizikům.

Je to nebezpečné a náročné na psychiku a tvrdil jsem, že nikdy nepolezu sám, ale člověk míní a Manitou se směje (úsměv), jak často říkáme s jedním mým kamarádem. Takže se to stalo, okolnosti k tomu přispěly.

 

 Vnímáte oproti vašim začátkům nějaký posun hranice stresu a strachu?

Strach k lezení patří. Je to účinná brzda, aby člověk nešel za určitou hranici rizika. Bylo by ideální, kdyby to fungovalo tak, že čím více člověk nabírá zkušeností, tím méně se něco může stát, ale tak to není. Posunout se můžete dál, ale rizika jsou stále stejně nebezpečná. Čím déle lezete, tím více se blíží okamžik, kdy se něco stane…

 

Co je prvořadým cílem horolezce?

Žít, lézt a radovat se v horách. V mém případě ale už je i cílem pokusit se zdolat všech čtrnáct osmitisícovek, z nichž mám už vylezených dvanáct. Tlak na moji psychiku je tím pádem větší, a já si musím dávat pozor, aby mě okolnosti nedohnaly do nějakého nepřiměřeného rizika. Nemusím to vylézt, s tím počítám, ale touha je veliká. Každopádně, hrdinů jsou plné hřbitovy, takže za každou cenu tam určitě nepolezu.

 

Co je náročnější, výstup nebo sestup?

V tomhle je vysokohorské lezení specifické. Horolezec nesmí mít za cíl dostat se na vrchol, ačkoliv to zní logicky. Jeho cílem musí být dostat se dolů. Cílem musí být návrat!

 

Stalo se vám někdy, že jste tento fakt podcenil?

Stalo se mi to při mé expedici na Pamír, což byla moje první zkušenost s vysokými horami. Když jsme lezli nahoru, byli jsme asi padesát metrů od vrcholu ve výšce přes 6 000 metrů, a nebyli jsme schopni dostat se na vrchol. Přitom předtím jsme lezli asi dva kilometry kolmé stěny a tento kousek měl jen malé převýšení. My jsme se tak namotivovali na ten vršek, že jsme se vydali ze všech sil a pak nám chybělo padesát metrů terénem, který se dal jít s rukama v kapsách. Nešlo to ani po čtyřech, ani bez výstroje. Posledních padesát metrů na vrchol jsme nezdolali. A pak nás čekal ještě sestup. Což byla strašná tortura! Návrat nás stál strašně sil. A to bylo pro mě silné varování do budoucna. Motivací a cílem nesmí být vrchol, cílem musí být návrat!

 

Jak dlouho setrváte nahoře, než slezete dolů?

Někdy je to jen chvíli. Nejdéle jsem tam byl snad dvě a půl hodiny. Strašně moc záleží, jaké je nahoře počasí a hlavně kolik nás na vrcholu je společně. Jestli se máte o tu radost s kým podělit.

 

Která osmitisícovka vám nejvíce „vzdorovala“?

O K2 jsem se snažil už čtyřikrát a nikdy se mi to nepodařilo. Třikrát mě zastavilo počasí a jednou zranění.

 

Jak probíhá lezení s kyslíkem a jak bez kyslíku? V čem jsou zásadní rozdíly?

Zásadní rozdíl je v tom, že opravdoví horolezci dnes již s kyslíkem nelezou. S ním lezou ti, kteří na vrcholu „musí“ stanout za každou cenu. A horolezectví je radost z lezení, z výkonu, překonávání překážek a sama sebe. Kyslíkové přístroje a Šerpové (vysokohorští nosiči nákladu) tu radost a obtíže odstraňují z cesty. Usnadňují výstup a pracují za horolezce. Jde vlastně o takový doping… U horolezectví by mělo platit: „I cesta je cíl…!“

 

Jak je to s byrokracií související s horolezectvím?

To už dnes není takový problém. Dříve i nám trvala příprava třeba třičtvrtě roku, ale dnes už je to jiné a stačí čtvrt roku a někdy i měsíc před odletem, abychom dostali permit (pozn. redakce: povolení k výstupu na horu). Ale jsou tam například i nesmyslné poplatky, jako je například styčný důstojník, který s námi nikam nejede a přitom za něj platíme tisíce dolarů!

 

Jak těžkou výbavu můžete s sebou mít?

Do základního tábora nám výbavu nesou někdy nosiči, jindy jaci, nebo jiná zvířata. Jestli si tam dovezu 500 kg nebo 50 kg je jedno, protože omezení je pouze finanční, tedy kolik za to zaplatím. Nahoru už je to o tom, co dokážu sám vynést do výškových táborů.

 

Jak vypadá vaše technické zázemí, s nímž pořizujete záběry?

Od té doby, co jsem profesionálním horolezcem, tak se směju, že nemám čas na lezení, protože mě až příliš zaměstnává byrokracie. Zároveň vzrostly mé požadavky na techniku, jakou je notebook, satelitní telefon, solární panely, baterky a další výbava. Samozřejmostí jsou fotoaparáty – minimálně dva, kamera…

 

Do jaké výšky funguje satelitní telefon?

Podle toho, do jaké výšky ho vynesete. Čím výš, tím by měl fungovat líp. (smích) Pokud vynesete i větší satelitní anténu, můžete dělat dokonce i přímé vstupy do televize.

 

Lezl jste na nějakou horu pouze jednou a už se na ni nikdy nevrátil?

Byl jsem na expedici v Patagonii a nevím, jestli se tam ještě někdy vrátím. Na Monte Fitz Roy. Panuje tam většinou strašné počasí. Po našem příletu bylo krásně, ale nám nedoletěl horolezecký materiál. Poslali ho jinam. Když dorazil, už se neudělalo nikdy slušně. Nevím, jestli nejsem už moc starý na to, abych seděl měsíc pod jednou horou – i když nádhernou – a čekal, jestli bude dva dny hezky.

 

Kdy jste se poprvé vydal do Nepálu a předčil Nepál v něčem vaše očekávání?

První expedice byla hned na Mount Everest a to snad překonat nejde. Ale celý Nepál mě okouzlil svojí atmosférou. Kdo tam jednou byl, chce se na sto procent vrátit. Říká se: „Ty Nepál nezměníš, Nepál změní tebe.“ A je to pravda!

 

Co patří mezi vaše nejsilnější zážitky z Nepálu?

Horolezci se do Nepálu vracejí nejen kvůli horám, ale také kvůli atmosféře. Místní lidé jsou strašně chudí, přesto velmi veselí a šťastní, na rozdíl od nás, kteří máme všechno, ale naše koutky jsou svěšené dolů. Když jsem vzal do Nepálu svoji dceru a ta to zažila, tak mi řekla, proč jsme ji tam už dřív neposlali na převýchovu, nebo na kurs štěstí.

 

Vaše dcera Andrea napsala knihu Hory, má panenko. Jak tento počin vznikal?

Už na gymplu dostala pár cen za literaturu a snad i něco od Josefa Škvoreckého, v porotě byl i Michal Viewegh. Když na podzim odmaturovala, měla dost času a tehdy ten nápad přišel. Ale trvalo to ve finále déle jak dva roky. Žádné nakladatelství knihu tehdy nechtělo, tak jsem ji vydal sám. Nelituji, i když na knihy není dobrá doba. A taky bez pomoci spousty dobrých lidí bychom ji nikdy nedokončili. Motorem byl Standa Zajíček, Andrein bývalý třídní. Objevil její talent a i přes její komplikovanou povahu ji ve škole udržel. Další rok se dostala se na první pokus na FAMU. Asi v ní něco je a kéž by naše školství mělo takových pedagogů více!

 

Jaké máte s odstupem času z knihy a dceřiny otevřenosti pocity?

Mně se to líbí a jsem rád, že se nebojí věci pojmenovat a rodiče i osolit. Žijeme život takový, jaký je, a tak proč ho potom v knihách popisovat jinak? Chtěl jsem, aby vymyslela nějaké motto, když knihu podepisujeme. Měla tvůrčí útlum, a tak jsem se musel zmáčknout já. Zní: „Pokud nejde o život, jde o ho…!“ Andrea by ty tečky nedělala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Knihu Hory, má panenko zakoupíte zde: www.radekjaros.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz  

Make up: Mili Dvořáková AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of  www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře