JUDr. Jaroslav Brož – advokát

31.08.2011 14:57 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Je-li člověk vybaven ideály a chápe, že právo je usilování a přibližování se k naplnění ideje spravedlnosti jako neukončeného procesu, pak by o iluze neměl přijít, neboť by žádné mít neměl." JUDr. Jaroslav Brož

 

 

 

Práce advokáta je bezesporu pestrá na lidské příběhy. Pan doktor Brož je ale ohledně vyprávění historek spíše skoupý. Je to právní etika či morální kodex? Ano, právě advokát zná nejlépe jak vaše, tak své možnosti a více než kdokoliv jiný velmi zvažuje, co řekne. Sice jsme nezískali peprné historky, zato jsme mohli v našem rozhovoru nahlédnout pod pokličku a zjistit mnohé o profesi advokáta i o naší justici.

 

Čím vás nejvíce přitahovala práva v době, kdy jste je šel studovat?

V roce 1968 jsem maturoval a zásadní vliv na mé rozhodnutí měly události „Pražského jara 1968“, do kterých se promítala potřeba a naděje celého národa na zlidštění společenských poměrů. Právo se přímo nabízelo.

 

Určitě jste tehdy měl o své práci určité představy. V čem jste během praxe přišel o iluze?

Změna společenských poměrů po „bratrské pomoci spřátelených armád“ po 21. 8. 1968 mne neodradila. Impuls „jara“ byl příliš velký a nastolenou normalizaci jsem vnitřně nepřijal a její důsledky jsem si uvědomoval postupně. Na nově zřízenou právnickou fakultu jsem nastoupil v r. 1969 a na akademické půdě tehdy přednášela taková právnická esa jako prof. Vladimír Kubeš, autor prvorepublikové ústavy, prof. Hynek Bulín, prof. Jiří Cvetler, pedagogové slavné prvorepublikové právnické fakulty, jež měla evropský zvuk a proslavila se tzv. ryzí naukou právní. Prvním děkanem byl mladý prof. Vladimír Klokočka, který přednášel ústavní právo a který se zásadním způsobem podílel na tvorbě ústavy po r. 1989 a posléze působil jako ústavní soudce. Vstup do světa práva pod vedením takových osobností mne přivedl k životnímu přesvědčení, že právo je krásná vědní disciplína s obrovským potenciálem profesního naplnění, ve kterém sehrávají ústřední roli interakce člověka a společnosti. V další profesní kariéře jsem měl velké štěstí, neboť jsem počátkem sedmdesátých let potkal člověka, který nejenom mně, ale i manželce zásadním způsobem ovlivnil život a naše nazírání na právo, neboť nešlo o nikoho jiného než o prof. Vladimíra Čermáka, po r. 1989 rovněž ústavního soudce, zakladatele politologie na Masarykově univerzitě v Brně, autora pětisvazkového díla „Otázka demokracie“.

Je-li člověk vybaven ideály a chápe, že právo je usilování a přibližování se k naplnění ideje spravedlnosti jako neukončeného procesu, pak by o iluze neměl přijít, neboť by žádné mít neměl.

 

Pokud vím, nevybral jste si žádnou konkrétní specializaci, ať již trestní právo, nebo občanské právo. Není to pro vás složitější, věnovat se všem právním oblastem?

Právo je svým způsobem interdisciplinární obor. Specializace právníkovi může sice práci usnadnit, ale také způsobit, že má „klapky na očích“. Francouzský politolog Marcuse používá termín „l´homme unidimensionnel – jednorozměrný člověk“. Jsem přesvědčen, že složitější případy lze řešit pouze v širším záběru, ve kterém je určující hodnotové nazírání na právo s jeho aplikací a interpretací v ústavní dimenzi.

 

Je těžké se jako právník u nás uplatnit?

Právo je z titulu své povahy natolik široký vědní obor, že nabízí velké uplatnění. Co není ve společnosti regulováno? Spíše jde o to, aby si každý našel tu svou parketu a nevykonával kupříkladu funkci soudce, když se na to nehodí, resp. ho to nenaplňuje. Pak takový výkon povolání nepřináší ani osobní prospěch a radost, ani prospěch společenský.

 

Doporučujete v případě této profese zahraniční zkušenosti?

„Jít do světa na zkušenou“ platilo a stále bude platit. Vzhledem k tomu, že je Česká republika státem Evropské unie, pak jakákoliv stáž v zahraničí je významným přínosem nejen pro jazykovou vybavenost, ale i pro vybavenost profesní.

 

Jaký je rozdíl mezi právníkem a advokátem?

Advokát je právníkem, který podle zákona o advokacii složil advokátní zkoušky, kterým předchází zákonem stanovená praxe a je oprávněn vykonávat advokacii, jejímž předmětem je poskytovat právní služby, kterými se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Základním atributem advokáta je jeho nezávislost při poskytování právních služeb. Je vázán toliko právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Jde – jak se říká – o svobodné povolání.

 

Můžete mi potvrdit, zda je e-mail jako dokument možné použít u soudu jako důkaz? Na toto jsem měla sporné odpovědi právě od právníků.

Rovněž e-mailová zpráva může být soudem přijata jako právně relevantní důkaz. Obecně řečeno, v duchu zákona (občanského soudního řádu) za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, z nichž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské, exekutorské a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků.

 

 

V jakých oblastech se právníci nejčastěji dostávají mezi sebou do sporu, případně si oponují?

Nejčastěji ve sporném řízení, jsou-li strany sporu zastoupeny advokáty, příp. obecným zmocněncem, je-li právník.

 

Setkal jste se někdy ve vaší praxi s důkazem ve formě DNA? Případně, jaké jsou vaše zkušenosti?

Expertiza DNA je běžným prostředkem v trestním právu, ale i v civilním sporu při určování otcovství.

 

Můžete si dovolit odmítnout klienta zastupovat? Kolikrát se to ve vaší praxi stalo a na základě čeho jste odmítl?

Důvodů odmítnutí může být vícero. Je jím kupříkladu pracovní vytíženost. Advokát může v průběhu právního zastoupení vypovědět plnou moc klientovi, kupříkladu pro ztrátu důvěry.

 

Jsou naopak kauzy, do kterých se právníci takříkajíc „nehrnuli“, ale pro vás naopak byly výzvou?

 

V podstatě každá kauza by měla být pro advokáta výzvou, neboť klient volbou advokáta mu projevuje důvěru a ta by měla být pro advokáta zavazující. Samozřejmě, význam kauzy, úspěch ve věci posiluje postavení advokáta v soutěžním prostředí. Otázka, kdo je víc potřebný, se odvíjí od osobnosti advokáta a jeho profesní filozofie výkonu advokacie.

 

Existují kauzy, které jste prohrál, ale přitom se necítil být poražený?

Ano, takovými kauzami byly třeba nároky klientů z titulu regulovaného nájemného, kdy obecné soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu a teprve po letech se „ledy hnuly“. Od samého počátku jsem byl přesvědčený, že postoj České republiky, jakož i závěry obecných soudů jsou neudržitelné. Obecně lze říct, že prohráváte tehdy, pokud pro věc neuděláte maximum. Ani prohraná kauza nemusí být tedy prohranou.

 

Stává se vám, že ve vaší praxi s klientem navážete i osobnější vztah a zůstanete přáteli?

Pokud s klienty vedete spor dvacet let a vzájemně o sobě nezapochybujete v testu pádů a vzepětí, jež kauzu provázejí, pak k osobnějšímu vztahu není daleko. Konkrétně mám na mysli kauzu bývalých studentů architektury VUT Brno, která je stále nedořešená a je ostudou české justice.

 

Platí u nás, že právníci jsou v tom konzervativním smyslu slova „rodinní“?

Pokud je právní služba založena na důvěře, pak platí i postavení „rodinného“ právníka, tak jako lékaře. Týká se to samozřejmě i jiných disciplín.

 

Jaké jsou klíčové vlastnosti pro člověka, který se rozhodne právní praxi věnovat? Jaké vlastnosti by mu neměly chybět?

Úcta k právům jednotlivce, prostě jakási „člověčina“. Samozřejmě odvaha, vytrvalost. Neměla by to být rozhodně ambivalentnost.

 

 

V jakém směru soudíte, že v právní oblasti Česká republika udělala za poslední dobu největší pokrok?

Pokud jde o zákonodárnou aktivitu, tak nadělala víc škody než užitku. Tisíce předpisů jsou nepřehledné. Pokud jde o profilující zákony, pak čekáme na rekodifikaci občanského zákoníku, občanský soudní řád je příliš formalistický a neplatí to jenom pro něj. Přemíra procesních pravidel nepomáhá nalézání práva, je spíše překážkou. Při posuzování soudního rozhodování sehrál klíčovou roli v pozitivním slova smyslu Ústavní soud, bez jehož nálezů si neumím představit spravedlivé vypořádání se s minulostí v oblasti restitucí a nejenom v tomto směru. Prosadil a prosazuje materiální pojetí práva, proti krajnímu pozitivismu a formalismu a ve světle jeho rozhodovací praxe je finálním cílem výkon spravedlnosti. Toto je žel mnohým soudcům obecných soudů ještě meta na hony vzdálená.

 

V čem shledáváte v rámci práva konkrétní rezervy či dokonce velké díry?

Kromě shora uvedených výhrad přehršle předpisů, přílišného formalismu, vidím především rezervy v přístupu soudců k rozhodovací činnosti. Nevýrazné je rovněž stavovské postavení soudců, státních zástupců. S právem rovněž souvisí i absence zákona o státní službě, jež by garantoval nezávislost státních úředníků a menší míru zkorumpovatelnosti.

 

Funguje to tak, že se soudci a právníci spolu setkávají ke konzultacím či k jiným poradám, nebo se to naopak nesmí?

Na to jsou různé názory, někdy až hloupé. Myslím si, že setkávání je vždy užitečné a jeho profesionalita může být garantována jenom morální integritou jedince. Stavovské předpisy upravující etický kodex nemohou být všelékem.

 

Víte o nějakém právním omylu, ke kterému v naší justici došlo, a nebyl dosud napraven?

K omylům se justice moc nehlásí. Proces s Miladou Horákovou by se měl promítat v rámci výuky na právnických fakultách. Jsou to příliš vážné věci, přesahující rozměr tohoto článku.

 

Pamatujete kauzu, která vám připadala spíše komická, a mohl byste o ní povyprávět?

To je spíše otázka pro JUDr. Jahelku. Jistě mi to kolega promine, má větší smyslu pro humor než já.

 

Jsou obvyklé i procesy právník vs. právník?

I právníci se mezi sebou soudí jako jiní občané.

 

Když srovnám možnosti klasického chirurga a plastického chirurga, především mezi nimi bude hlavní rozdíl ve výši jejich odměn. Je tomu tak u právníků podobně?

Odměna za právní službu je upravena právním předpisem, tzv. tarifem a v zásadě jde o tzv. odměnu smluvní a mimosmluvní. Zjednodušeně řečeno, odměna odvisí od hodnoty sporu, složitosti věci a do smluvní odměny se promítá i renomé advokáta.

 

Jak si mají poradit lidé, kteří se dostanou do problémové situace a právníka si nemohou dovolit?

Každý má právo na soudní ochranu, což znamená, že může být občanu advokát i ustanoven, aby se mu dostalo náležité ochrany jeho práv a oprávněných zájmů.

 

Jaký je váš názor na problematiku střídavé péče o dítě, která je poslední dobou velmi diskutovaná?

Jsem konzervativní, se střídavou péčí bych to moc nepřeháněl. Musí být šita na míru. Jinak nezletilci pak nevědí, čí jsou, kde je jejich domov a je to na úkor jejich sebeidentifikace. Soud by měl volit individuální přístup a být účinným korelátem mnohdy nedomyšleného postoje rodičů.

 

Ve spojitosti s nedávnou vraždou spisovatelky Simony Monyové je velmi diskutované téma domácího násilí. Jaké jsou vaše zkušenosti s touto problematikou a v čem myslíte, že je základní problém, že se domácí násilí vyhrotí až do brutální vraždy?

Domácí násilí je temnou stránkou manželské intimity, neboť neznamená nic, než elementární lidské, partnerské selhání a asi není nic nového, neboť je výrazem zla, se kterým každý ve větší či menší míře soupeří. Je proto dobře, že se o tomto problému mluví a že se postiženým dostává i právní ochrany. Předpokládám, že z procentuálního hlediska je více domácího násilí ze strany mužů a na jejich adresu platí, že je to jejich obrovská hanba.

 

Co se týká vražd, jak se vlastně pracuje po právní stránce s fakty, jako jsou nepříčetnost, nesvéprávnost? Vrah může zabíjet pod vlivem drog, v opilosti…

V případě vražd, ale i v jiných případech se provádí celá řada znaleckých zkoumání, jak si to věc vyžaduje. Většinou se tyto důkazy provádějí z úřední povinnosti, ze strany advokáta jde spíše o kontrolu kvality posudků a jejich správného nasměrování.

 

Jakými vyšetřeními a posudky prochází takový zločinec, než je postaven k soudu?

Zcela obligátně je prováděn znalecký posudek z oboru psychologie, psychiatrie a dalších, podle toho o jaký případ jde, resp. co je třeba prokazovat pomocí odborných znalostí, kterými orgány činné v trestním řízení nedisponují.

 

Co se týká soudu, soudí soudce a odsuzuje porota? Jak přesně funguje postup soudce, než vysloví rozsudek?

Zákon vymezuje věci tzv. senátní a pro samosoudce. V druhém stupni – odvolací soudy rozhodují senáty složené ze tří soudců profesionálů, obdobně je tomu na Nejvyšším soudu. Pro účely sjednocování judikatury pak na Nejvyšším soudu zasedají i tzv. velké senáty, nejméně v počtu devíti soudců. Rovněž na Ústavním soudu zasedají tříčlenné senáty anebo potom plénum, které sestává ze všech patnácti soudců Ústavního soudu.

 

Kdo jsou lidé tvořící porotu?

Zákon upravuje rovněž podmínky, kdy rozhoduje tříčlenný senát sestávající ze soudce profesionála a přísedících soudců, kterým se říká „soudci z lidu“, jež jsou jmenováni z řad bezúhonných občanů předsedou krajského soudu.

 

Jakého charakteru jsou spory, které se nejdéle „vlečou“?

Spory se mohou „vléct“ pro jejich skutkovou náročnost, ale také proto, že není soudce dostatečně připravený a že proces řádně neřídí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv

Kontaktní údaje:

Publisher: magazín Best of

Komentáře