Eva Hrušková - herečka, moderátorka

06.12.2011 13:03 | Dita Brančíková

 

 

 

„Nedávno jsme si povídaly s kamarádkou a říkaly jsme si – my vlastně co chceme, to můžeme a nic NEMUSÍME. A to je přece krásné“. Eva Hrušková

 

 

 

Herečka Eva Hrušková je dnes velmi šťastná v manželství s Janem Přeučilem. Nebylo tomu tak ale vždy. Jako sedmnáctiletá dívka získala vysněnou roli Popelky, která jí přinesla velkou popularitu. Zatímco její sláva stoupala, v osobním životě už tolik štěstí nenacházela. Přišlo první nezralé manželství, druhé poznamenané alkoholem, třetí nešťastné a nakonec i tatínkův dobrovolný odchod ze světa. Přesto všechno vychovala tři šikovné a úspěšné syny a ve věku, kdy jiní už na lásku téměř nevěří, se bláznivě zamilovala. Se svým současným manželem založili divadlo pro děti a užívají si života více než kdy jindy. Podobnost osudů Evy Hruškové a Jana Přeučila je až zarážející. Možná právě proto jsou dnes spolu tak spokojeni. Setkání, které proběhlo v pražské restauraci Zlatý had, kde tento milý pár fotil Robert Vano, bylo inspirující a motivující.

 

Se svým manželem Janem Přeučilem si život opravdu užíváte. Mezi vaše velké záliby patří i cestování. Kde všude jste už byli?

S Jeníčkem hodně a rádi cestujeme. Ona vlastně i naše práce je cestování. Máme společné divadlo pro děti, takže jezdíme po celé České republice. Ale vás zajímá, kde jsme byli i mimo naši milou republiku. Když se ohlédnu pár měsíců zpět, v září jsme byli v Barceloně, v říjnu v Miláně a nedávno v Basileji, kterou jsme proložili Luhačovicemi, kam jezdíme moc rádi do lázní. Navíc mi Jeníček věnoval k výročí našeho manželství romantickou cestu vlakem Orient Express. To bude jistě nádherné! Mojí oblíbenou autorkou je totiž Agatha Christie. Když jsme například naposledy navštívili Londýn, byli jsme se podívat i na dům Hercula Poirota. Naše cesta Orient Expressem se uskuteční příští rok v květnu. Už se na ni velmi těšíme.

 

A co Asie? Ukazovala jste nám krásné šperky od kamarádky, která po ní cestuje a fotí…

Asií jsem cestovala sama. Byla to moje poznávací cesta a hodně jsem tehdy fotila a dovezla si spoustu náramků, náušnic a krásných přívěsků, které vyrábějí příslušníci tamějších chudých kmenů. Tím, že si turisté jejich výrobky kupují, je vlastně podporují a pomáhají jim. A já jimi potom ještě obdarovávám své kamarádky tady u nás. Moc se mi líbilo také v Thajsku a v Singapuru, už i proto, že jsou tam všichni velmi milí a maličcí. Tak jsem si tam přišla jako doma. (smích)

 

G. B. Shaw na dotazy, proč si oblíbil malou Stellu, odpovídal v legraci: „Z toho všeho zla jsem si vzal to nejmenší.“ Znáte to?

Samozřejmě. A ještě přidám jeden citát od Miroslava Horníčka. Ten říkával: „Co je malé, to je milé, a když to není milé, tak je toho alespoň málo.“

 

Tak to je vtipné. Jste matkou tří dospělých synů. Jak vnímáte dnešní zrychlenou dobu, kdy se většina komunikace odehrává přes emaily a mobily?

Co se organizačních věcí týká, tak to beru jako úžasnou věc. Protože tím, že je nás hodně, musíme náš čas organizovat společně. A pomocí mobilu a internetu je to nejjednodušší. Nejstarší syn dostal svůj první mobil v šestnácti letech a velmi nám to všem pomohlo. Dříve, když se někde zdržel, jsem šílela strachy. Takhle o sobě dal alespoň vědět. Já to beru tak, že právě internet a mobily lidi spojují.

 

Takže jste také propadla kouzlu Facebooku?

Nedá se říci propadla, ale mám ho. Díky němu jsem našla spousty starých známých, s nimiž jsem se léta neviděla. Já ten civilizační vývoj beru z té lepší stránky. Takhle to prostě funguje. Kdysi si posílali lidé vzkazy po poštovních holubech, pak se týdny vozily dopisy poštovními vozy, poté přišla letecká pošta, dnes je tady mail a sociální sítě. S rodinou a přáteli se vídám stále stejně a žádný internet nebo mobil mi v tom nezabrání, pouze mi pomůžou lépe si všechno rozvrhnout a zorganizovat.

 

To je rozumný názor. Vývoj člověk nezastaví, takže by si z něj měl vzít jen to nejlepší. Souhlasíte?

V tom s vámi souhlasím. Vezměte si třeba nakupování. Hodně nakupuji přes internet. A když se potřebuji na něco zeptat, zeptám se přátel na Facebooku a oni mi poradí, dají tipy.

 

To musí mít vaši kluci radost, že mají maminku, která je akční a přátelská k moderním komunikačním technologiím. Když si vezmu většinu žen ve vašem věku, tak ty jsou rády, že umí zapnout a vypnout počítač?

Já myslím, že kluci to ani tak nevnímají. Berou to jako hotovou věc. I třeba proto, že máme rodinu rozházenou po světě a jinak bychom o sobě asi nic nevěděli.

 

A co vlastně vaši synové dnes dělají?

Nejstarší Zdeněk žije v Plzni, je herec a je mu 31 let. Prostřední Vojtěch (25) studuje na ČVUT železniční dopravu a nejmladší Pavlík (20) je zase prvním rokem na filmové škole FAMO v Písku.

 

Nemrzelo vás někdy, že nemáte holčičku?

Mrzelo mě to asi první minutu po tom, co se narodil první syn. Ale pak jsem si řekla, jak jsem hloupá a hned mě to přešlo. S kluky mám skvělé vztahy, neumím si představit, že by dali přednost jiné rodině před tou naší. Máme se všichni rádi. Všechno musí být v rovnováze.

 

Ale pojďme k vašemu dětství. Kde jste vyrůstala?

Vyrůstala jsem v Ratibořicích, v Babiččině údolí, v České Skalici, kde se nachází stará Barunčina škola. Je to tam nádherné, opravdu pěkné prostředí. Rodiče bydleli v Hradci Králové a žili v ateliéru, proto jsem jako malá holčička žila u babičky. Až v sedmi letech jsem se přestěhovala k rodičům. Tam se mi nelíbilo, stýskalo se mi po babičce. Ale měla jsem malou sestřičku Janičku, kterou jsem milovala, takže jsem si časem zvykla. Přesto na období mezi sedmi a patnácti léty nevzpomínám moc ráda. V Hradci jsem se necítila doma. Děti tam byly kruté a dávaly mi najevo, že jsem se přistěhovala. Prolomilo se to až na gymnáziu. Byli jsme jazyková třída, což byla pro mě do budoucna velká výhoda.

 

A kdy jste začala mít herecké ambice, dá-li se to tak v dětském věku nazvat?

Takový první krok do hereckého světa se odehrál, když mi bylo jedenáct let. Maminka mě tehdy přihlásila na konkurz do pořadu Štěpánky Haničincové „Hledáme písničky pro děti“ a z 1 200 účastníků vybrali šest dětí a já byla mezi nimi. Od té doby jsem natáčela v televizi stejnojmenný cyklus. Chodila jsem samozřejmě i do hudebky, a protože moji rodiče zpívali, tak ke zpěvu vedli i mě. V hudebce mě učila maminka pana Jaroslava Svěceného, který je dnes naším rodinným přítelem. A po gymnáziu jsem šla na loutkařinu na DAMU do Prahy, kde už jsem zůstala.

 

Jak je to všechno propojené. Štěpánka Haničincová, tehdy nesmírně populární moderátorka pořadů pro děti, byla manželkou vašeho nynějšího muže Jana Přeučila. Jak jste ji tehdy vnímala?

My děti jsme se se Štěpánkou moc nevídaly. Točily jsme jiné pořady, Štěpánka zase ty své. Se Štěpánkou jsem se potkávala, až když jsme se s manželem a s prvním synkem přistěhovali do domu na Vinohradech, kde se svým mužem Janem Přeučilem bydlela.

 

Vraťme se ještě k vaší krásné roli. Když vám bylo sedmnáct, přišla Popelka…

Od jedenácti let jsem se objevovala v televizi, proto už tam o mně něco věděli. A když se pak paní režisérka Vlasta Janečková chystala točit Popelku, napadla jsem ji já. Roli Popelky jsem vlastně dostala k Vánocům. Psal se rok 1968 a moji rodiče mi scénář dali pod stromeček. Jako dnes si pamatuji, že jsem byla hrozně zvědavá, jakou roli tam asi hraji. Listovala jsem scénářem a hledala své jméno. A byla to role hlavní, přímo Popelka. Radost to byla tehdy obrovská.

 

A co jste říkala na prince, Jiřího Štědroně, v té době populárního krasavce?

Líbil se mi jako princ a obdivovala jsem ho – byl chytrý, distingovaný a byl to pěkný chlap. Dodnes se vídáme, hrají spolu s Honzíkem Přeučilem v divadle Ypsilon. Vzpomínám si, že jsem před ním tehdy měla velký ostych. Ve scénáři stálo, že ho mám jemně hladit po hlavě. To pro mě bylo velmi intimní. Byla jsem najednou v blízkosti dospělého muže, kterému bylo už 27 let, a já byla ještě skoro dítě. Paní režisérka mi tehdy řekla: „Tak si Evo představ, že hladíš kocoura.“

 

 

A zabralo to?

No, abych se přiznala, ani moc ne. Ale natočili jsme to a pohádka měla obrovský úspěch.

 

A jaký byl váš život „po Popelce“? 

Tehdy jsem ukončila gymnázium, odmaturovala a pak šla na rok do loutkového divadla DRAK v Hradci Králové – to pro mě byla nezapomenutelná škola. Pak jsem udělala zkoušky na DAMU na loutkářskou katedru. Tam jsem prožila krásný kus života. Jako asi každý vzpomínám na studia moc ráda.

 

Kdy jste založila vlastní rodinu?

Poprvé jsem se provdala příliš brzo a po dvou letech jsme se rozvedli. První dítě, syna, jsem měla na tehdejší dobu pozdě, ve 28 letech, až ve druhém manželství. Ale o co později jsem začala, o to později jsem skončila. První dva syny mám se Zdeňkem Rohlíčkem, který byl mojí láskou, ale byl to vztah komplikovaný a poznamenaný alkoholem. Alkohol také zapříčinil Zdeňkův smutný konec. Třetího chlapečka mám z manželství s Jiřím Pavlem Křížem. Měla jsem ho ve 39 letech a jsem za něj moc ráda. Příroda mě totiž připravila o první dítě, a to v sedmém měsíci. Takže jsem si to poslední užila a vlastně si tím prodloužila mládí. (úsměv)

 

Měla jste tři syny, ale v manželství jste spokojená nebyla. Nicméně nakonec jste toho pravého prince přece jen našla. Bylo vám 48 let a přišel Jan Přeučil, s nímž jste už více jak deset let velmi šťastná. To je přece krásný konec pohádky, která nebyla vždy tak romantická, nemyslíte?

Opravdu jsem si nemyslela, že mě ještě taková láska a tolik štěstí potká. Jeníček se Štěpánkou bydleli ve stejném domě jako já s druhým manželem. Štěpánka měla zdravotní problémy a za poměrně smutných okolností umřela. Já neprožívala právě krásné období svého života. Byla jsem nešťastná a trápila se. A Jeníček v té době také. Takže jsme tak nějak k sobě našli cestu. Nejdříve jsme si jen pomáhali a podporovali se a postupně náš vztah přerostl ve velkou lásku. Je to můj anděl strážný, uvaří mi čaj, když mi je zle, má smysl pro humor. On je neskutečně hodný člověk. Rozumí si s celou mojí rodinou a podporuje mě ve všem, co dělám. I když většinu věcí děláme společně.

 

Jako například vaše divadlo pro děti?

Ano, máme Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila. Je to (nejen) loutkové divadlo a putujeme s ním po republice. Písničky nám skládá Zdeněk Barták, slova Jiří Chalupa, který kdysi připravoval televizní Studio Kamarád. Spolupracují s námi třeba spisovatelka Martina Drijverová, Jiří Žáček nebo Jaromír Klempíř, který skládal pro Karla Gotta.

 

Jaká představení hrajete? Co vlastně dnešní mládež baví?

Prvním představením byla pohádka Šípková Růženka. Nastudovali jsme také Staré pověsti české, potom Pražské pověsti nebo Řecké báje, abychom děti i vzdělávali. Pořady jsou kontaktní, určené dětem na prvním stupni základní školy. Děti jsou pořád stejné.

 

Kdybyste měla zrekapitulovat svůj život, co vám v životě pomohlo a co vás naopak dostalo na kolena?

V životě jsem hodně energie věnovala vzdělání, to vás nikdy nezklame. (úsměv) A co mě dostalo na kolena? Snad jen zrada blízkého člověka, nebo naopak jeho nemoc či špatný konec. Samozřejmě mě hodně zasáhla dobrovolná smrt mého tatínka, který odešel v poměrně mladém věku. Ale bylo to jenom moje utrpení. Ještě hůř jsem nesla, když starším synkům zemřel jejich tatínek – to bylo moc smutné, protože si vlastní trápení ještě násobíte tím jejich dětským smutkem.

 

Váš manžel mi v rozhovoru řekl, že lidé, kteří se berou ve vašem věku, už mají své hodnoty utříděné a vědí, co od života chtít. Co byste od života chtěla dneska vy?

To zní trochu bilančně. (smích) A já ještě všechny věci takhle srovnané nemám. Ale tuhle jsme si povídaly s milou herečkou Valentinou Thielovou a říkaly jsme si – my vlastně co chceme, to můžeme a nic NEMUSÍME. (smích) Potřebuje to nějaké vysvětlení? Já myslím, že ne…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení: ETRO, Giorgio Armani, Brunello Cucinelli www.profpektamoda.cz

Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: film, herectví, média, moderátor, televize

Partneři

Komentáře