Ivana Chýlková - herečka

Ivana Chýlková, foto: Robert Vano

„Možná jsem ještě nedostala takovou roli, která by mě ovlivnila natolik, že bych si její rysy přenesla přes práh svého osobního života.“ Ivana Chýlková

Ivana Chýlková je česká filmová a divadelní herečka. Po absolvování Státní konzervatoře v Ostravě byla přijata na katedru herectví Divadelní fakulty AMU v Praze, jejíž studium dokončila v roce 1985. Po tříletém působení (1988 – 1991) v Činoherním studiu v Ústí nad Labem hrála dva roky v Divadle Na zábradlí. Od roku 1993 je členkou pražského Činoherního klubu. Fotografie pro rozhovor zhotovil skvělý Robert Vano ve Francouzské restauraci v Praze.

Může být divadelní soubor něco jako druhá rodina herce?

Určitě ano, ale nemyslím si, že je to úplně správné, dokonce to může být někdy na škodu.

Jak by podle vás měla vypadat ideální spolupráce mezi hercem a režisérem?

Já nemůžu říct, jak by to mělo vypadat. Můžu říct jen to, co jsem sama zažila a co považuji za dobré nebo s čím mám dobrou zkušenost. Pro mě je ideální stav, když si mohu vybrat, s kým budu pracovat. Vždycky je na vás, jestli si řeknete ano, do toho jdu, nebo ne. Ať už je to režisér nebo herci, vlastně je toho víc, co rozhoduje, jestli budu s těmito lidmi trávit svůj čas a kus svého života. A to, jaký titul se vlastně dělá, mě zajímá skoro až na posledním místě. Já si prostě nedokážu představit, že bych měla hrát třeba Královnu Alžbětu a nevěděla bych pořádně, s kým hraji, kdo režíruje a důležité by pro mě bylo pouze to, že mám hlavní roli. To ne.  Přece nepůjdu dobrovolně do něčeho, čemu nerozumím nebo z čeho cítím, že mi tam nebude dobře.

Takže je dobré čas od času změnit pracovní prostředí a poznat nové lidi?

Určitě. A platí to nejen v divadle, ale naprosto všude.

Nepřijde Vám, že se začalo divadlo v dnešní hektické době trochu ztrácet? Nemění se spíš už v jakousi továrnu na kulturu?

No, jak které? Pořád existují divadla, která mají co nabídnout. Samozřejmě jsou divadla, která se snaží hrnout titul za titulem a vše šijí horkou jehlou. Ale já osobně bych nemohla takto žít a pracovat. Navíc se v tom ztrácí úcta k divadelním řemeslům a vlastně i k divákovi. Divadlo musí těšit, má to být zábava. Tím nemyslím komedie, že se budeme všichni divoce smát, ale divadlo nás má povznést. Měla by to být jakási rekreace naší duše.

Neustálá změna rolí a charakterů se musí na herci v jeho osobním životě nějak projevit. Říká se, že čím lepší schopnost vcítění se do role, tím víc se člověk přibližuje stavu jakési schizofrenie. Jak může psychiku herce ovlivnit role v seriálu, který se natáčí třeba i několik let? Máte nějakou podobnou zkušenost nebo to Vám osobně nedělalo nikdy žádný problém?

Mně osobně se tohle nikdy nestalo. Nemám divadlo jako psychoterapii, já to dělám opravdu proto, že mě to těší. Mám to pořád stejně položené, jako když jsem si v dětství hrála na princeznu nebo na učitelku. Možná jsem ještě nedostala takovou roli, která by mě ovlivnila natolik, že bych si její rysy přenesla přes práh svého osobního života. Představa, že hraju roli, kde musím koktat, a pak se po natáčení toho doma nemohu zbavit, je pro mě docela komická. Nebo ještě lépe, že třeba hraju roli psychopatického vraha a pak…(smích).

Ptám se záměrně kvůli seriálu On je Žena.

Jejda. Tak tohle byla zrovna figura, která mě trochu minula. Přestože jsem v rámci možností ze sebe vydala maximum, co ta role nabízela.

Mně osobně se to docela líbilo, vlastně to chvílemi byla vynikající zábava.

(Smích) … Tenkrát jsem si říkala, že jsem pobavila spousty dětských diváků, asi jste byl jedním z nich. Ne, musím říct, že to byl vlastně jeden z ukazatelů toho, jakým směrem se budou ubírat české seriály, a byla jen škoda, že nápad s převlekem ženy za muže kvůli získání zaměstnání nebyl více rozveden. Vlastně existovala jen jakási synopse, podle které se pak dělaly další díly, ale bohužel to nemělo dlouhého trvání, protože se vlastně scénáře psaly na poslední chvíli. Škoda, mohlo to být opravdu moc dobré. Mělo to chvilkami znaky situační komedie a klidně se to mohlo tímto směrem ubírat, ale bohužel, jak jsem již řekla, chyběl scénář a pořádná příprava.

Všechno totiž musíte mít přichystané od A do Z a pak to můžete jít vyrábět, protože víte, co děláte. V tomto případě byl jen jeden díl a pak se  psalo za běhu. Seriál se začal vysílat a ještě nebyly dopsané poslední díly. Ale v žádném případě si nemyslím, že to byla chyba scénáristy, který byl na všechno sám. Určitě tam vznikl velký tlak skrze brzké zařazení do vysílání, potom je opravdu těžké v takovém prostředí pracovat. Bohužel dost často o těchto věcech rozhodovali a pořád rozhodují diletanti, kteří nevědí nic o herectví, režírování a celkové práci, která kolem toho je. Pouze zastávají funkce, které jim dávají jakási práva do procesu zasahovat. Myslí si, že se podívají na televizi a hned všemu rozumí. Je to škoda.

Seriál Přítelkyně z domu smutku bylo dílo z jiného soudku.

No jo. To ale vznikalo se vší péčí a pozorností a všichni, co se na něm podíleli, pracovali s láskou. Podle mě to byl takový poslední výkřik. Víte, dnes už nejsou žádní dobří autoři, a jestli nějací jsou, tak zase není nikdo, kdo by to poznal. A tak jsme se trochu dostali do začarovaného kruhu. Do televize pronikli, jak já říkám, zelináři, kteří již teď za sebou mají i nějakou historii, a tudíž mají i pozice, kde rozhodují o něčem, čemu prakticky vůbec nerozumí. Bohužel je to pořád přešlapování na místě. Ale já si říkám, když jsme teď tak dole, je šance se konečně od toho dna odrazit.

Tak to jsem rád, že to není jen můj pocit.

To je pocit více lidí. Víte, dnes může lidem stačit, co vidí v televizi, a věřím, že dokážou být i spokojení s tím, co mně osobně přijde jako absurdní nebo přinejmenším odbyté. Ale také věřím, že si zaslouží ten bonus, kdy jim bude nabízená zábava  na vysoké úrovni od lidí, kteří své práci opravdu rozumí, mají co říct, mají se navzájem rádi a respektují se. V tu chvíli začne konečně většina lidí vidět rozdíl. Máme hodně celebrit, ale opravdových elit je málo. A s tím se musí něco dělat.

Jaký máte teď vztah se svým mužem?

Tak zatím se nerozvádíme. (smích)… U nás funguje obrovská tolerance.

Jste žárlivá?

Já myslím, že nejsem žárlivá. Hlavně proto, že nemůže nikoho lepšího potkat. Tady jde pokora stranou. (smích)

A Jan je žárlivý?

Myslím, že může být úplně klidný. On má velkou výhodu. Já, když si něco oblíbím, tak to nerada měním, v tom jsem docela konzervativní. A on je rozhodně můj nejoblíbenější. Navíc je to výjimečný člověk a opravdu mě dost baví. Nemusím ani chodit na žádné mejdany a párty, protože mám doma o zábavu skvěle postaráno.

Děkuji a bylo mi potěšením se s Vámi osobně seznámit.

Hodně štěstí.

Autor článku: Max Bastien

Oblečení: Axello www.axello.eu

Boty: Tamaris

Šperky: Bisaku www.bisaku.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer

Lokace: Francouzská restaurace, Obecní dům Praha

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Monika Trlidová

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem Profashion

Tagy: herectví

Partneři

Komentáře