Michal Zapoměl - kadeřník a stylista

30.06.2011 16:05 |

 

 

 

 

"Myslím, že je důležité architekturu studovat a vědět důležité informace, ale já jsem víc pocitový člověk, takže já do toho dávám víc emoce a sebevyjádření." Michal Zapoměl

 

 

 

 

Michal Zapoměl dnes mohl pracovat v továrně na čokoládu. Vzdělání na to má. Už jako malý ale ze všeho nejradši stříhal kamarádkám panenky a později i kamarádky. Třiatřicetiletý rodák ze Všerub u Plzně je důkazem toho, že sny se plní. Vlastní dva prosperující kadeřnické salony a jeho služeb využívají mimo jiné i desítky známých tváří, například herečky Aňa Geislerová a Jitka Molavcová či pilot formule 1 Mika Häkkinen. Michal své profesi věnuje většinu svého času a v práci se prý cítí jako doma. Mimo jiné i proto, že si interiér salonů navrhuje sám. Stal se designerem svého snu.

 

Jak se stane z kadeřníka designér?

Design mě zajímal odmalička a vždycky jsem chtěl nějak jinak bydlet, jinak se oblékat, a s tím souvisejí i ty vlasy. Když jsem se v 17 letech osamostatnil a stěhoval se do svého prvního bytu, už tehdy jsem sháněl různé kousky, kombinoval jsem a vymýšlel, co by se dalo pospojovat nepospojovatelného. Jsem takový bořič všech mýtů. Myslím, že je důležité architekturu studovat a vědět důležité informace, ale já jsem víc pocitový člověk, takže já do toho dávám víc emoce a sebevyjádření.

 

 

Jak dlouho trvalo, než jste design salonu vymyslel?

O tom jsem měl jasno od první chvíle, kdy jsem tam vstoupil. Naprosto jasně se mi rýsovalo, kde co bude. Jakou to bude mít přesně formu jsem v té chvíli nevěděl, ale rozmístění v prostoru, barvy, styl, to bylo jasné hned. Je to nová budova, velice strohá, technická. Spousta lidí by to využila na nějaký minimalistický salon, ale já potřebuji, aby ten prostor měl duši. Mám rád, když se tam člověk cítí příjemně.

 

Nespolupracoval jste s žádným designérem nebo architektem?

Měl jsem jen jednu slečnu, která mi pomáhala s realizací těch jednotlivých zakázek. Jinak jsem si všechno sám kreslil na čtverečkovaný papír.

 

Jak byste salon popsal?

Jsou tam použité hodně hutné barvy jako fialová, stříbrná šedá a celé to dotváří magentové LED osvětlení. Je to prostor, který působí klubovým dojmem. Když přijdete, na první pohled přesně nevíte, kde jste. Nevypadá to jako kadeřnictví, nevypadá to ale ani jako klasický klub, i když si na první pohled můžete myslet, že jste v baru. Možná i proto se tam lidi cítí příjemně. Spousta klientů je konsternovaná, že něco takového v Plzni je.

 

Za jak dlouho se takto výrazný interiér okouká?

Já jsem to udělal tak chytře, že se to dá docela snadno měnit. Myslím, že je důležité jednou za 4 až 5 let interiér změnit. Vím, že se okouká a já se už teď těším, jak úplně jinak může ten salon vypadat a moc se těším, až to budu vymýšlet. Jsem takový skokan z extrému do extrému. Salon v Praze byl původně hodně tmavý a nedávno jsme skočili do bílo-hnědo-fialkové, takové odlehčené kombinace barev. Je to jedna velká hra, tak jako styl, který může změnit člověka.

 

Je vůbec důležité, v jakém prostředí se nechám ostříhat?

Myslím, že návštěva kadeřníka je vlastně velmi intimní záležitost. V Praze jsme třeba zakryli výlohy, aby nebylo na zákazníky vidět z venku. Chci, aby u mě měli pocit soukromí. Proto mi vyhovuje, že je plzeňský salon až ve třetím patře. Návštěva našich salonů není jen o ostříhání, je to komplexní pocit, který na zákazníka působí už od chvíle, kdy tam vejde, až po rozloučení.

 

 

Člověk se ale většinou nepřijde někam ostříhat jen proto, že se mu v tom kadeřnictví líbí tapety… Jak dlouho trvá vybudovat důvěru mezi vámi a klientem?

Důvěra je nezbytná. Potřebuji vědět, že mi ten člověk důvěřuje. Nejsem kadeřník, který se zeptá „jak to chcete ostříhat?“. Snažím se klienta nejprve poznat, takže si s ním nejdřív povídám. Nedokážu pracovat podle mustru, musím s klientem najít shodu, což se mi zatím téměř vždy povedlo. Pak se dá vztah vytvořit za prvních patnáct minut. Za těch 14 let jsem musel klientovi jen asi v pěti případech říct, že si myslím, že nebude s mojí službou spokojen, že si nerozumíme. S většinou klientů jsem se dostal do přátelského vztahu, přestože si s nimi vykám. Vykám si i se svými zaměstnanci, protože mi to přijde uctivější. Má to jiskru.

 

 

Jak těžké je v České republice vybudovat si kvalitní tým?

Kadeřníci u nás mají často strašně silné ego a nejsou schopni spolupracovat. Nevidíme sílu ve spolupráci, v tom si vzájemně pomáhat a tím se posouvat dopředu a výš. Jeden sám nezvládne tolik věcí jako v týmu. V zahraničí jsou vztahy daleko důležitější. To mraveniště funguje jako celek. Potřebuji být s kolegy na jedné vlně, protože spolu něco vytváříme. Samozřejmě jsem se při výběru zaměstnanců párkrát spálil. Dnes mám v Plzni i v Praze skvělý tým a toho si moc vážím. Já v té práci nejsem jako v práci, ale jako doma. Jsem tam valnou většinu svého dne a v podstatě celého života, potřebuji se tam tedy cítit dobře. Myslím, že máme image rodinného salonu a ta rodinná atmosféra je pro mě velmi důležitá.

 

Proto pracuje v plzeňském salonu vaše maminka?

(smích) Maminka chce držet všechno pohromadě, ale v práci je zaměstnankyně jako všichni ostatní. Jsem moc rád, že je tam s námi a dodává tomu trošku maminkovskou atmosféru. Rozhodně ale nemá salon na povel, když tam nejsem. Myslím, že tým by měl držet pohromadě šéf, ať už tam zrovna je nebo není. Zástupy podle mě příliš nefungují.

 

Jak se máma tvářila na to, že chcete být kadeřníkem?

Pocházím z malé vesnice u Plzně. V patnácti letech jsem v tomto prostředí nechtěl přijít s tím, že budu kadeřník. Odmaturoval jsem na potravinářské škole. Vlasy mě ale zajímaly odmala, takže se tomu nešlo vyhnout.

 

Vybudoval jste renomovanou a uznávanou značku, ale teprve nedávno vám bylo třicet. Jaké máte plány?

Mám krátkodobé cíle, to je pro mě nesmírně důležité. Jak bych ztratil motivaci. Nikdy nemůžu říct, že jsem dobrý kadeřník. Vždy přijde něco nového. Dneska dělám věci, které jsem před pěti lety nedělal a jsem z toho překvapený a nadšený. Baví mě to objevovat. Nikdy jsem neztratil vášeň pro práci. A sen mám vlastně jediný, který je nejlehčí a nejtěžší zároveň – být dobrý člověk, což je ovšem nenaplnitelné. Pro mě je práce na sobě samotném nejtěžší. Když o sobě člověk řekne, že je dobrý, tak je vlastně egoista, protože už se tam projeví pýcha. Toho cíle asi nikdy nedosáhnu, ale přesto, nebo právě proto, mě tento sen žene dál.

 

 

Uvažoval jste někdy o prodeji svého know-how?

Vlasy jsou věc, bez které nikdy nebudu moct být. Budou tam vždycky. Vůbec nepřemýšlím o tom, že bych jednou prodal svoje know-how. Kdybych o tomhle začal přemýšlet, ztratil bych nadšení do práce. V tomhle mám jasno. Dělám tu práci, protože ji mám rád, a ne proto, abych to jednou mohl dobře zpeněžit. Buď dělám věci srdcem, nebo je nedělám. Není tam ten pocit „až jednou“… Není v tom byznys. Párkrát už se mě snažilo několik lidí koupit. Poslední nabídka byla finančně velice zajímavá. Ale nevěřil jsem tomu, nenadchl jsem se pro to, takže jsem ji odmítl.

 

Takže recept úspěšného byznysmena je, nepřemýšlet jako byznysmen?

Přesně tak. Já o tom opravdu nepřemýšlím jako o byznysu. Musím mít samozřejmě ekonomické myšlení, ale svoji práci dělám srdcem. Kdybych chtěl dělat byznys, dělal bych něco jiného.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lukáš Sapík

Foto: archiv Michala Zapoměla

Luxusní vlasy:  www.luxusnivlasy.cz

Salon Portrait: www.salonportrait.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře