Vladimír Frank - choreograf


Vladimír Frank
Vladimír Frank
28.11.2010 20:51 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Práce vás musí zajímat, musíte cítit nadšení, lásku, a pak ty dobré výsledky přicházejí." Vladimír Frank

 

 

 

 

 

Díváme se na kroky manekýnů a manekýnek procházejících se po módním mole a kritickým pohledem zkoumáme každý jejich pohyb. Sledujeme ten příběh, kterým k nám módní tvůrce promlouvá skrze svoji kolekci. Mnohem kritičtějším okem toto dění pozoruje z povzdálí muž, který stál u zrodu a bude stát také u konce této show. Klíčová postava módních přehlídek – choreograf. Představujeme Vám choreografa a vizážistu Vladimíra Franka, jehož kroky doslova obešly celý svět. Člověka věřícího v to, že kultura módy jde ruku v ruce s kulturou ducha. 

foto: Vladimír Frank

 

Vladimíre, vedly Vaše kroky přímou čarou k choreografii? 

Vůbec ne. Mé první  kroky byly taneční. Tančit jsem začínal už tady, v sedmi letech jsem začal chodit do baletní školy Národního divadla v Brně. Ve 23 letech jsem se sbalil a odjel do Švýcarska. Tam jsem se okamžitě zapojil, protože jsem měl to štěstí, že jsem byl zrovna ve správný čas na správném místě. Věnoval jsem se v té době modernímu tanci. A tak, když jsem tancoval v televizním pořadu, byl jsem osloven jedním návrhářem, a ten mě nabídl cestu kolem světa se super skupinou tanečníků. Startovali jsme v Mnichově a procestovali celý svět. Japonsko, USA, celou Evropu, a to mi dalo do života velký švih. Všude možně jsme byli zváni také na velkolepé společenské události, proběhlo plno příležitostí a krásných okamžiků. Toto období jsem prožíval téměř tři roky.  Jednoho dne jsem dostal nabídku dělat choreografa. Nikdy předtím jsem to nedělal, a taky, vzhledem k tomu, že velmi zvažuji svá rozhodnutí, trvalo mi půl roku, než jsem se rozhodl, že do toho skočím. Moje první práce měla velký úspěch, což mě povzbudilo k dalšímu pokračování.

 

S jakými úskalími jste se jako choreograf v začátcích setkával? 

Když mi lidi z týmu zkoušeli říkat, že něco nejde. Jenže já jsem absolutně zastánce toho, že si musím všechno vyzkoušet sám na vlastní kůži a práci s vlasy, make upem, tancem, to jsem měl už všechno za sebou. Když mi někdo řekl, že něco nejde, dokázal jsem mu že to jde, a ukázal jak to jde.  

  

Když jste se věnoval make upu, to jste byl proškolen od nějaké kosmetické značky? 

Vždycky jsem chtěl být svůj a svobodný a nechtěl jsem se vázat na firmu, která má svoji linii. Kdysi mi nabízela např. Estée Lauder, abych pro ně pracoval. Nejsem jejich člověk, ale spolupracujeme často, a to je pro mě lepší.  Věnoval jsem se naplno choreografii, dělal jsem ji s láskou, a podle ohlasů, které jsem dostával, tak nejspíš jsem to dělal dobře.

  

Jak hodnotíte provedení módních přehlídek dnes, oproti způsobu provedení před dvaceti lety? 

Veliký rozdíl. Když si vzpomenu, ta naše turné… Museli jsme se líčit sami, česat sami, oblékat sami. Museli jsme poslouchat muziku, abychom věděli, kdy jít na scénu. Modeling je profese, a ta profesionalita je daleko v něčem jiném, než v tom, že je někdo hezký. Dneska je v tom veliký rozdíl. Každá modelka má oblékačku, kadeřníka, vizážistu, inspicienty. Ale v choreografii se to pro mně nezměnilo. Jen si dnes hudbu pracně nestříhám, nýbrž připravuji na počítači. 

  

Bylo obtížné obstát v zahraničí bez referencí? 

Tady se reference žádají více. V zahraničí si spíše zakládají na tom, co umíte. Lidé si vás okamžitě pamatují přes práci, kterou jste udělali nebo o ní slyšeli, a tomu se říká takzvaný Arabský telefon. Prostě ukaž co umíš. 

  

Kde vzniká nápad pro choreografii módní přehlídky? 

Vycházím ze dvou věcí. Těmi jsou kolekce a prostředí, kde se přehlídka bude odehrávat. Nějak jinak se dělá v tovární hale, nějak jinak v pompézním sále. Stejně tak to platí pro to, zda se předvádí džíny a kecky nebo večerní róby. Bohužel, to se na tuzemských přehlídkách trochu podceňuje a předvádí se kolekce skoro stejně, což je škoda, protože i manekýnky by měly chodit jinak v jeansech a jinak v šatech.

  

Když připravujete přehlídku, je stres, hodně práce a jedete na maximum, a pak vše skončí, a nastává úplný opak. Klid, ticho, stres mizí, telefon je nesrovnatelně tišší, najednou nic není. Jak se člověk psychicky srovnává s takovými přechody z extrému do extrému? 

Tak to je šílený. Je jedno, jestli je to velká nebo malá akce. Ten čas, který dáte do rozloučení po přehlídce, poklábosení u skleničky, ten hodně napomůže k tomu srovnat se. Člověk se musí naučit s tím žít, že je v té rychlosti a najednou to všechno padne a je bílá stránka, nic. Je to do určité míry depresivní, ale musíte si uvědomit, že i tohle tvoří integrální část vaší práce a naučit se s tím žít. Měl jsem například v týmu lidi, kteří nemohli se mnou pokračovat, protože nezvládli tyto situace kdy je stres, práce a hodně peněz, a najednou je ta prázdnota. Ti lidé absolutně nebyli schopni se s tím vyrovnat, nesnesou to. Raději šli vydělávat míň, aby měli jistotu. Ale jistotu máte jedině ve smrti. Také to překlenete s určitým pohledem na svět.

  

V rámci profese choreografa máte hodně zkušeností, které by jistě pomohly mnoha lidem, kteří se v této branži  zhlédli. Děláte přednášky, popřípadě  nějaké kurzy?   

Dělal jsem je ve Švýcarsku, ale tady už ne. Měl jsem s tím špatné zkušenosti, a to v tom směru, že jsem chtěl pomoct, a pomohl jsem, ale nebyla dodržena dostatečná loajalita. To je příliš na můj vkus, abych se setkával s tím, že lidé neumí ani ocenit, ani poděkovat za pomoc, a dokonce dokáží ukrást nápad a prodávat ho jako svůj. Od té doby jsem řekl tak, a ne, když tady není morálka. Beru to na vědomí a své know haw si nechávám pro sebe. Mrzí mě to, ale bojovat s tím nebudu. Když jsem se v mých začátcích dostal k příležitosti něco se naučit, tak jsem si toho vážil a respektoval to. Ani dnes by tomu nemělo být jinak, když se někdo chce něčemu naučit.

  

Vaše spolupráce s BVV byla dlouholetá a přesto již před několika lety skončila. Proč se to změnilo? 

V České republice jsem dělal moji vůbec první velkou show pro agenturu Elite. Shodou okolností tam byli představitelé BVV a požádali mě, zda bych se ujal přehlídek Styl a Kabo. Tak jsem se zajel podívat a řekl jsem si, že takhle to být nemůže, pokud jde o mezinárodní veletrh. Budoval jsem úroveň módních show na BVV po dobu dvanácti let a myslím, že jsem tam udělal dost práce. Pak ale jednoho dne někdo jiný převzal vedení a řekl mi nashledanou, protože jsem mu byl nepohodlný. Za čtyři roky po mém odchodu se dostaly přehlídky Styl a Kabo do stejného stavu, jako byly v době, kdy jsem na BVV začínal. Pokud lidé hledí dělat cokoliv, jen aby si vydělali, nemohou počítat s dobrým výsledkem. Práce vás musí zajímat, musíte cítit nadšení, lásku, a pak ty dobré výsledky přicházejí.

  

Jakým způsobem motivujete lidi k práci? 

 Musím říct, že jsem vždycky měl dobrý tým. Stala se mi jedna věc. Když jsem převzal Styl a Kabo, jasně jsem řekl: pravidla jsou ta, výhody jsou tyhle. Můj tým si řekl, že to bude vojna. Ale nakonec všichni uznali, že to byla výhoda. Motivace byla v tom, že jsem vždy dodržel to, co jsem řekl. 

 

Když můžete zhodnotit návštěvnost a společenskou prestiž módních přehlídek v České republice, jaký je Váš názor na jejich úroveň? 

Můžu říci, že je zde daleko méně lidí, kteří se zajímají o módu, poněvadž to zde ještě není tolik zaintegrované jako jinde ve světě, přesněji v západních zemích. Tato kultura se čtyřicet let opomíjela. 

  

A tak se přikláníte ke snaze spíše lidem svět módy přiblížit? 

Absolutně! Ale nechci dělat populismus. Nechci se jim podbízet, ale vytáhnout je nahoru. Já chci, aby ti lidé byli nadšeni, a musím říct, že se mi to většinou daří. Je to vlastně takový plezír, a já říkám: dělejme si plezíry, protože jinak těch problémů je na světě hrozně moc, a je pěkný to doplňovat nějakou krásou, radostí a pozitivitou. Globálně si myslím, že česká společnost nežije dostatečně kulturně.

Restaurace se mi zdají prázdné, lidé pospíchají pořád domů, snad na televizi. Možná že se pletu, ale i kina jsou poměrně prázdná, a kam ještě snad jdou, tak je divadlo, a tam si myslím, že chodí z určité setrvačnosti.

foto: Vladimír Frank

 

Jaký je v rámci módních přehlídek ten Váš způsob přiblížit se lidem, nadzvednout je a přitom se nepodbízet? 

Zní to možná jako klišé a možná až naivně, ale já věřím, že se to dá. Pamatuji se například na jednu módní přehlídku v Ženevě. Jako jeden z prvních jsem začal dávat klasickou muziku. Nemáte zdání, kolik za mnou přišlo lidí, kteří mi dokonce říkali, že nikdy nechodí na opery, a tohle se jim líbilo a zase jim to otevřelo nové obzory. Také poslední přehlídku ve Vaňkovce jsem zahájil baletem, byl to až kýč, ale záměrný. No, a pak přišla za mnou paní a řekla mi, že manželovi, který jí usnul minulý týden na opeře tekly slzy, jak byl dojat.  Víte revoluce je jedna věc, ale evolutivně, krok za krokem můžete udělat víc. Forma je vždycky důležitá. Někdo může být strašně sprostý, a když to má formu, tak to projde.

 

Blanka Matragi jednou hovořila o způsobu a čase, který žena v Libanonu věnuje přípravám na to, v čem půjde na společenskou událost. Je to jistě u nás nepoměr, ale i přesto, jak hodnotíte společenské oblékání, a případně na co by jste doporučil dát si větší pozor? 

Tomu bych řekl ano, a to nesouvisí s tím, co se zrovna nosí v Libanonu anebo v Miláně, to s tím nemá nic společného. Je to o tom, že ti lidé si dávají větší pozor a mají větší plezír. Tady vidím nejčastěji u mužů, že se nad tím vůbec nezamýšlí. Nejčastěji je to tragédie ve volbě obuvi a doplňků. U žen je ten skok jasnější. Přesto všechno ještě mnoho žen podceňuje doplňky. Ty jsou mnohdy důležitější, než samotné šaty. Ať se to líbí nebo ne, tak tato společnost ještě není na úrovni té západní. Je tam vidět těch čtyřicet let spánku. Snažím se lidem módu přiblížit a brát to nenásilně, jako hru. Někteří lidé tvrdí, že není podstatné, co má člověk na sobě, ale  co má člověk uvnitř. Budete se bavit raději s upraveným člověkem nebo s houmlesákem? Jednou mi jedna má známá z Anglie řekla slova, která mi utkvěla v paměti: „Víš, když mi Bůh nedal krásu, tak já si nemohu vůči mému okolí dovolit ještě nebýt upravená. To, že jsem upravená, to není jen pro mě, to je určitý respekt společnosti.“ A já jsem nad tím přemýšlel, a opravdu, jak k tomu někdo přijde, když se musí dívat na někoho, kdo na sebe nedbá. Jistě, je to jeho svoboda, ale jeho svoboda končí tam, kde začíná ta moje.

 

O čem v současnosti nejvíc sníte? 

Teď najednou mám zase chuť hodně cestovat. Hodně jsem cestoval a byl jsem přecestovalý a měl chuť se někde ustálit. A teď mám znovu chuť pohybu.  

  

Jste člověk, který se rád vrací, nebo sníte o nových místech? 

Rozhodně se rád vracím. Třeba Řím, tam jsem byl nesčetněkrát, a kdybych měl možnost jet do Říma, jedu zase hned. Objevovat nová místa bych určitě chtěl také. Je to nejlepší škola života. 

 

Děkuji za rozhovor.  

  

Jméno: Vladimír Frank *9.10.1947 

Text: Michaela Lejsková 

Foto: archiv Vladimíra Franka 

Publisher: Profashion

 

 

foto: Vladimír Frank
foto: Vladimír Frank


Tagy: cestování, divadlo, hudba, make up, mezinárodní vztahy, móda, styl, tanec, televize, umění

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Adéla Navrátilová – vizážistka
Adéla Navrátilová – vizážistka

20.08.2017 | Pracovat podle instinktů si nemůže dovolit každý. Vizážistka Adéla Navrátilová to vlastně ...


Eliška Bučková - modelka
Eliška Bučková - modelka

15.09.2016 | Procházela se po přehlídkových molech i prknech, která znamenají svět. Teď modelka a muzikálová ...


Nikol Ponerová a Jakub Poner - módní tvůrci
Nikol Ponerová a Jakub Poner - módní tvůrci

22.06.2016 | Sourozenecké duo, které stojí za současnou módní značkou Poner, vzniklo z iniciativy mladší ...


Kamila Vodochodská – textilní a oděvní specialistka, návrhářka a fashion koučka
Kamila Vodochodská – textilní a oděvní specialistka, návrhářka a fashion koučka

12.08.2015 | Srší energií, nápady, a přestože jsou dny, kdy je na nohou dvacet hodin denně, svou práci považuje ...


Klára Nademlýnská - módní návrhářka
Klára Nademlýnská - módní návrhářka

20.04.2015 | Někteří lidé doposud tápou, jaké je jejich povolání snů. Klára Nademlýnská měla však od ...











Komentáře na Facebooku