27.02.2013 00:36 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Etiketních pravidel není mnoho, ale způsobů, jak je aplikovat, mnoho je a to je dílem naší kreativity." Ladislav Špaček

 

 

 

 

Z rozhovoru s Ladislavem Špačkem jsem si odnesla několik pěkných postřehů. Že v jednoduchosti je krása – tedy že pravidel etikety není mnoho, ale je mnoho způsobů, jak je použít v praxi. Že se s panem Špačkem skutečně mohu bavit o čemkoliv a je ve svých odpovědích a sděleních nejen otevřený, ale současně velmi vlídný a vstřícný. A do třetice, není pravda, že všechno, co potřebujeme znát, naučili jsme se už v mateřské školce, jak zní titul jedné z knih spisovatele Roberta Fulghuma. Pro náš rozhovor jsme mistra etikety ukázkově oblékali do obleků firmy BANDI VAMOS a ve spolupráci s AVON Cosmetics a Robertem Vanem vznikly jak jinak než stylové fotografie.

 

Kolik lidí u nás se takto výrazně věnuje etiketě, jako to děláte vy? Osobně si vybavím pouze vás a paní Elišku Haškovou Coolidge.

To jste klepla hřebíček na hlavičku, protože osobně si také nevybavím nikoho jiného. Firem, které pořádají kurzy etikety, je mnoho, ale bohužel jim chybí společenská prestiž.

 

Co se v tomto případě skrývá za pojmem společenská prestiž?

Obrovské množství práce. Mluvím o psaní knih, výuce, natáčím, přednáším, věnuji se všem možným aktivitám v mém oboru, a pakliže je mé jméno známé, je za ním obrovské množství práce. Oproti ostatním mám také tu výhodu, že mám za sebou jedenáctiletou kariéru na Pražském hradě.

 

Jak se oficiálně stát odborníkem na etiketu?

Popravdě, nevím. Nikdo nikomu nebrání, aby odborníkem na etiketu byl. Ale pak je otázkou, zda mu to lidi věří, pakliže mu chybí obsáhlá praxe a znalosti. Musí dát své umění najevo. Na to neexistuje žádný certifikát.

 

Proč nám nestačí to, co nás naučí ve škole, ale potřebujeme učitele etikety?

Vzpomeňte, co nás učili už ve školce. Paradoxně je to špatně. První blud: „Všechno musíš sníst!“ Ale když necháme něco na talíři, tak přece svému protějšku dáváme najevo, že konverzace s ním je pro nás přednější než jídlo, které je jen příjemným koloritem setkání. Když všechno sníme, vypadáme, že jsme se přišli najíst, a ba co hůř, že ani nemáme dost. Další pokyn: „Při jídle se nemluví! “ Absolutní blbost! U jídla se scházíme proto, abychom spolu konverzovali, jedná se o společenskou událost. My jsme asi jediní, kteří si na talíř narovnáme šest houskových knedlíků, zalijeme rajskou omáčkou a naházíme je do sebe. To se nikde jinde ve světě neděje. Jinde se všechno odehrává u jídla. A takto bych mohl pokračovat dál a analyzovat, proč si tento společný čas neumíme užívat.

 

Po společném čase u jídla přichází chvíle, kdy se použité nádobí odklízí ze stolu. Mám na mysli, že názory na to, kdy použité nádobí sklízet, se různí. Jak je to tedy správně?

I kdyby sedělo deset lidí u stolu, a já bych byl jediný, kdo ještě jí, nesmí se sklidit ze stolu. A je úplně jedno, jestli jsem jediný, komu to je nepříjemné. Tak to prostě je a odnést ze stolu, pokud kdokoliv ještě jí, je velmi netaktní. Mám s tím i jednu vlastní zkušenost z hotelu v Karlových Varech, kde jsem večeřel s manželkou, dojedl jsem o chvíli dříve a číšník mi odnesl talíř ještě před tím, než moje žena dojedla. Aniž bych k tomu cokoliv dodal, během chvíle přišel ředitel, který si toho všimnul a za toho číšníka se mi omluvil. Udělal to proto, že si byl vědom společenského prohřešku.

 

Co považujete za největší prohřešek proti etiketě?

Nejhorší je nedostatek taktu, empatie. I člověk, který nestudoval žádné knihy, by měl mít slušnost, která je člověku vrozená. Zdvořilost, jak píše Guth-Jarkovský, tu se musíme naučit.

 

Jaký je váš názor na přezouvání návštěv – zouvat či nezouvat naše hosty?

Umíte si představit svého hosta v obleku a ponožkách? To musí být nepříjemné snad oběma stranám. Každopádně platí, že hostitel by měl sám mít obutou obuv, což hosta naviguje a přesvědčí k tomu, že je v pořádku, aby si své boty nezouval.

 

Jaký důraz kladete na vytvoření prvního dojmu?

Umět ohodnotit člověka potřebujeme především proto, abychom dokázali najít způsob, jakým s ním komunikovat a zaujmout k němu postoj. Nepotřebujeme si o lidech jen něco pomyslet. To můžeme dělat na ulicích, když lidi míjíme. V osobním kontaktu jde o „komunikační repertoár“, který můžeme použít, abychom dosáhli komunikačního úspěchu.

 

Správné odhadnutí člověka a volba komunikace může posílit jeho pocit důležitosti. Jaký pocit je podle vás pro člověka důležitý a primární ?

Pocit vlastní důležitosti je mnohem významnější než třeba peníze. Vzpomeňme třeba „Sametovou revoluci“ – lidé nešli do ulic, protože by měli hlad, nedostatek, ale proto, že jim někdo bral důstojnost, neměli právo volby, nemohli cestovat a dávat svá děti na studia, nemohli říct svůj vlastní názor. To byl ten důvod, proč šli do ulic. Nebo si představte herce, který hraje Hamleta, a před koncem mu ředitel nabídne volbu: buď dostane tisíc korun, když hru odehraje a po spuštění opony odejde bez aplausu domů, anebo nedostane žádné peníze, ale po skončení představení zazní velký aplaus a lidé budou deset minut volat jeho jméno a tleskat. Tak co si vybere? Slávu, osobní ocenění a respekt, protože to je důležitější!

 

Při příležitosti focení pro náš rozhovor jste měl možnost se setkat s Roccem, šéfem Státní opery v Praze. Jeho vizáž á la baroko vás trochu zaskočila. Jaká míra tolerance vizáže je v tomto případě, v jeho pozici, na místě?

Očekával bych muže v obleku. Ale Rocc je muž, který je velmi svébytný, autoritativní a vnitřně silný umělec, a pro tyhle lidi musíme mít zvláštní toleranci a nemůžeme podle nich brát normu v oblékání. Takový Dan Nekonečný nikdy nepřijde v klasickém obleku. Pak jsou profese jako bankovní úředník, podnikatel, tam se norma dodržovat musí.

 

Pro naše focení jsme zvolili dva druhy obleků značky Bandi Vamos. Pro jakou příležitost byste který z nich volil a na jaké detaily při jejich nošení byste upozornil?

Na denní příležitost by byl nejvhodnější šedý oblek. Pokud bych nebyl diplomat nebo bankéř, neměl bych důvod mít černý oblek. Ve dne se nosí šedé obleky, večer černé (nebo tmavomodré). Na méně formální příležitosti (večírek, divadlo, koncert) bych si vzal dvouřadový oblek s dvěma knoflíky, projmutého střihu (slim line), dal bych si pozor na délku rukávů (měly by být vidět manžetové knoflíčky), nohavic (nanejvýš jeden varhánek nad botami, ne objemná „harmonika“), s užší fazonou klop saka. Na neformální akci (večeře, večírek) bych mohl mít místo kravaty askot, šátek ke krku.

Na slavnostní večerní příležitost (galapremiéra, ples) bych si vzal tento lesklý oblek s vestou. Poslední knoflíček u vesty, stejně jako u saka, zůstává rozepnutý. Sako opět jednořadové, na tři knoflíky, zvolil bych slavnostní kravatu nebo regatu (šitá kravata). Ani vesta neumožňuje muži, aby si odložil sako, to udělá až doma, a zcela je vyloučeno, aby si povolil kravatu a rozepnul knoflíček u košile, to neuděláme ani ve tři ráno na plese. Pro zvýšení efektu bych si mohl vzít do vnější náprsní kapsičky kapesníček. Nemusí mít stejnou barvu jako kravata, je jen věcí osobního vkusu, jak barvy sladím.

 

Když vás přijímali na Pražský hrad, musel jste absolvovat nějakou personální neobvyklost?

Jednou z věcí, kterou asi standardně lidé před nástupem do zaměstnání nepodstupují, je například osobní prověrka. Ve standardech Severoatlantické aliance se tento první stupeň prověření jmenuje Cosmic Top Secret. To znamená, že jsem nejprověřenější člověk v téhle zemi. Toto prověření bylo nutné pro výkon mé funkce, abych se mohl účastnit důležitých schůzek za účasti hlav státu, vyslanců, tajných služeb apod. Dnes už to samozřejmě nepotřebuji, ale jednou se tím dokladem mohu pochlubit třeba vnoučatům. (úsměv)

 

Jaké situace vás nejvíce zaskočily po nástupu do funkce tiskového mluvčího prezidenta České republiky, Václava Havla?

Když jsem přišel na Hrad, tak jsem svůj obor dobře znal. Situace, které jsem zažíval, byly výzvou, protože mi nabízely mnoho možností jak aplikovat to, co znám. Spousta lidí si myslí, že existuje nějaká tlustá kniha s miliony pravidel. Žádná taková kniha neexistuje. Etiketních pravidel není mnoho, ale způsobů, jak je aplikovat, mnoho je a to je dílem naší kreativity. Proč jsou například gentlemani tak hodnocení? Protože umí uplatnit společenská pravidla v jakékoliv situaci. Etiketu, která je naukou o vzájemných lidských vztazích. Etiketa lidi nesvazuje, ba naopak! Pokud ji lidé ovládají, mohou se kdykoliv a kdekoliv chovat naprosto přirozeně.

 

Doporučujete lidem spíše nevstupovat do situací, ve kterých se necítí dobře, aby nedošlo k faux pas?

Naopak, doporučuji se v nich cvičit, protože jsou situace, kterým se v životě nevyhneme, a pokud nebudeme ovládat pravidla, budeme nervózní a nepřirození. Doporučuji vyhledávat takové situace a cvičit se v nich!

 

S jakými situacemi se potýkal nepřipravený Václava Havel poté, co nastoupil do úřadu prezidenta?

Václav Havel nebyl člověk, který by byl cílevědomě připravován pro politiku v nejvyšších kruzích. To ani náhodou! Takový anglický nebo francouzský politik, ten už chodí na tu správnou školu, ze které vycházejí politici a státní úředníci, pak jde na vysokou školu, pak je poslancem, senátorem a pak se teprve může stát prezidentem. Ale tu kravatu, tu se naučí vázat už na střední škole. (úsměv) Václav Havel prožil celý život ve svetru a bundě po pražských hospůdkách a kavárnách.

 

Jak se podle vás popral s tím, že ve své pozici byly jeho vystupování a znalosti etikety mnohem více pod drobnohledem?

Vzhledem k tomu, že Václav Havel byl člověk přirozeně vnímavý, citlivý a taktní, uměl se všemu dokonale rychle přizpůsobit a osvojit si pravidla, která v podstatě znal, a teprve po svém nástupu do úřadu prezidenta je realizoval v praxi. Uměl si všímat lidí kolem sebe a měl ohledy, tak se mu to skvěle dařilo. Velice rychle se učil.

 

Jednu dobu bylo hodně diskutované jeho rozhodnutí, oženit se podruhé tak rychle po úmrtí první manželky. Co jste mu tehdy osobně doporučil vy?

Osobně jsem mu to tehdy rozmlouval. Měl jsem za to, že se s ohledem na zdravotní situaci, ve které se nacházel, chce oženit zbytečně rychle. Druhého prosince byl operován na karcinom plic a ve druhé polovině téhož měsíce přišel s tím, že se chce ženit. Představa, že bude absolvovat svatební obřad a ceremonie s tím související, byla pro nás, jeho blízké spolupracovníky, nepředstavitelná. Ovšem Václav Havel když si něco vzal do hlavy, tak to udělal. Ať už šlo o to, porazit komunismus, anebo se oženit v době, kdy balancoval na pokraji života a smrti.

 

Tehdy kdosi uvedl v tisku, že po ovdovění se sluší s další svatbou počkat alespoň rok. Existuje nějaké takové společenské pravidlo?

Žádné pravidlo, které něco takového udává, neexistuje. Václav Havel tehdy toto své rozhodnutí diskutoval také s kardinálem Miloslavem Vlkem, ale ani církev pro to žádná pravidla neudává. Každý může pouze doporučovat. To, že se má počkat rok, si někdo vymyslel a ani neví, odkud to má. Počkat rok je smyšlená domněnka, nikoliv pravidlo.

 

Poslední rozloučení s bývalým prezidentem Václavem Havlem, kterého jste se také účastnil, bylo mimořádnou událostí. Co je v případě, jedná-li se o pohřeb takového státníka, přiměřené a co je už moc okázalé?

Poslední opravdu velký pohřeb státníka se v naší zemi konal v roce 1937, když zemřel T. G. Masaryk. Od té doby jsme neměli tak výraznou osobnost a dovolím si říct, že dalších sto let mít nebudeme. Všichni další prezidenti budou už jen úředníci. Neměli jsme žádný jiný precedens, podle kterého bychom se řídili. Takovéto velké osobnosti rodí velké události. Václav Havel byla mimořádná osobnost a jak Pražský hrad, tak veřejnost se k pohřbu postavili jako k mimořádné události. Svět pro Václava Havla truchlil a to se nestalo od úmrtí Franklina Delano Roosevelta v roce 1945.Vzpomínám si ze společných zahraničních cest, že na druhém konci zeměkoule mnozí nevěděli, kde je Česká republika, ale kdo je Václav Havel, to věděli všichni. A jestli byl pohřeb okázalý? Pak se naskýtá otázka: Nebylo to moc, co se dělo za revoluce před dvaceti lety?? Už nikdy se to nebude opakovat a fakt, jak to bylo silné, jsme si měli prožít.

 

Na pohřeb Václava Havla dorazila řada státníků, vysokých vládních činitelů i duchovních. Jak se z hlediska neformálního setkání hodnotí taková situace jako společensky důležitá událost a co dalšího se od setkání odvíjí?

Pohřeb je nečastější příležitostí, kdy se tito lidé mohou setkat. Hosté, kteří dorazili na pohřeb Václava Havla, už se spolu v takovém měřítku znovu nesetkají. Co je na tom nejdůležitější, že státníci si sice mohou posílat diplomatické nóty, ale jejich osobní setkání člověka s člověkem je velmi důležité pro další komunikaci. Když se potom něco odehraje, komunikace je mnohem jednodušší.

 

Setkání tak významných lidí vyžaduje velmi precizní organizaci. Jak hodnotíte tuto událost z organizačního hlediska?

Mohu říci, že příprava s ohledem na čas, velikost akce a její rozsah byla perfektně odvedenou prací. Především souhra mezi všemi složkami, jako je protokol Pražského hradu, Správa Pražského hradu, armáda, policie, arcibiskupství, ochranná služba, logistika na letišti, doprava koní z Kladrub a samotný nácvik s tunovou lafetou a další. Souhra a preciznost byla dokonalá. Lidé projevovali velikou sounáležitost, ochotu a co by jindy trvalo týdny, bylo provedeno a umožněno za pár hodin. Najednou všechno šlo a lidé chtěli. Buďme rádi, že jsme něco takového zažili, důstojné rozloučení s největším Čechem moderních dějin.

 

Být veřejně známou osobou přináší ve vašem oboru jistě mnohá pozitiva.

Například, že když už učím někoho stolovat, tak každý ví, že jsem večeřel s mnoha korunovanými hlavami a státníky, že mi to, co říkám, mohou věřit.

 

Popularita s sebou přináší také zvýšená očekávání. Souhlasíte se mnou?

To rozhodně. Mnoho lidí se takto ke mně staví a lidé jsou schopni mi tak svůj názor na moji vizáž sdělovat i přes půlku tramvaje. Stejně jako každou veřejně známou osobu mě měří dvojím metrem. Jsem pod neustálým drobnohledem, a také proto se musím do značné míry krotit a hlídat.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková – AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS www.bandi.cz

Stylistka: Eva Šebestová

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Fotografie z backstage:

http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2011.html

 

Tagy: dress code, etiketa, stolování, veřejné vystupování

Partneři

Komentáře