Mgr. Petr Žantovský - prorektor AMAK ČR


01.04.2014 08:02 | Petra Kuncová

Obsáhnout osobnost Petra Žantovského do jediného rozhovoru by byl asi nadlidský úkon. Za každou jeho odpovědí vás totiž napadají stále další otázky a svým povídáním ve vás vzbuzuje nadšený zájem o to, proniknout do dané problematiky a zajímat se o to, co k jakým myšlenkám a krokům tohoto výjimečného člověka vedlo. Petra Žantovského tedy tento rozhovor zachycuje takového, jaký je nyní, jeho postavu v profesních oblastech, kterými se právě zabývá a ve kterých se s obrovským zápalem realizuje.

 

Vystudoval jste žurnalistiku. Kdy jste se uvědomil, že se této oblasti chcete věnovat?

Když mi bylo asi 11 let a poslouchal jsem v rozhlase pořad Toulky za písničkou a slyšel jsem prvně Beatles, Dylana či Rolling Stones, fascinovala mě ta představa, že jednou budu taky ten redaktor, který sedí ve studiu a vybírá muziku, co se bude hrát. Dokonce jsem do rozhlasu napsal, že se mi ta práce líbí a co mám udělat pro to, abych se k ní v dospělosti dostal. Nějaký redaktor, jméno už si samozřejmě nevybavím, mi tehdy napsal ve smyslu „milý mladý příteli, to musíš nejdřív vystudovat žurnalistiku, a hlavně hodně poslouchat muziku…“ Obě rady jsem si vzal k srdci hodně svědomitě a po různých peripetiích se nakonec k obojímu dostal – jak na fakultu žurnalistiky, tak nakonec i k tomu „pouštění muziky“ v rádiu. I když svět okolo už byl mezitím úplně jiný, moje sny mi zůstaly.

 

Jak se podle vás tento obor proměnil od doby, kdy jste začínal?

Psát jsem začal na sklonku totality, takže ta proměna je dramatická. Najednou se může psát skoro cokoli, ale o mnoho lepší ta žurnalistika ve smyslu profesionality zase není. Naopak, připadá mi, jako by přibylo nezodpovědnosti, nafoukanosti – zejména mladých, ale nejen – novinářů, kteří mají bezdůvodný pocit, že „dělají dějiny“, místo aby je jen pokorně sledovali a zachycovali. Zjevně svoboda a odpovědnost v našich zemích nejdou vždy nutně spolu.

 

Nakolik se lišily vaše představy o žurnalistické profesi od reality?

Kupodivu ani moc ne. Ono psaní do tiskových médií nebo mluvení do rádia je taková vcelku explicitní disciplína. Co je určitě podstatné, je vnitřní snaha stále se něco dovídat, vzdělávat se, přijímat nové podněty, nezapouzdřit se v nějakých věčných pravdách. A to hlavní: být opravdu nestranný a nezávislý. Ale zvídavost i dispozice k nezávislosti, to jsou vlastně osobnostní charakteristiky. Tak dejme tomu, že to považuji za hlavní předpoklady k pořádnému výkonu té práce.

 

Co byste doporučil dnešním mladým lidem se zájmem o diskutovanou profesi?

Především musí mít extrémní zájem o věci kolem sebe – a to i o takové, k nimž mohou mít na první pohled nechuť. Uvedu příklad: i když jste třeba jen hudební nebo módní novinář, stejně se neobejdete bez základních znalostí práva a ekonomie, protože i hudební či módní svět má svá právní a ekonomická pravidla, své existenční dimenze, bez jejichž znalosti toho víte o tom oboru míň než polovic.

 

Jak vypadala cesta, na základě které jste si zvolil témata, na která se chcete zaměřovat?

Na začátku, jak už jsem říkal, to byla muzika a obecně kultura. K politice jsem se dostal mnohem později. V půli 90. let jsem vydával knížky a občas psal recenze do časopisů. Říkal jsem si, že po listopadu 1989 je společnost na správné cestě a mohu si dovolit ten přepych o politiku se nezajímat, nechat ji plynout mimo sebe. Jenže pak došlo na sklonku roku 1997 k „sarajevskému atentátu“, padla Klausova vláda a média byla plná jednostranných informací, podle nichž to vypadalo, že do té doby úspěšný premiér Klaus je nejhorší zločinec. Říkal jsem si, že to nemůže být tak snadná pravda, že každá mince má dvě strany a média mi předkládají jen tu jednu.

 

Co jste tedy udělal?

Zavolal jsem Václavu Klausovi a nabídl mu, že s ním napíšu knížku, v níž bude moci říct, jak ty události vidí on. A od té doby už jsem byl po uši v politice. Přesněji řečeno těsně u politiky, do které jsem se učil nahlížet a později o ní – snad i s jakousi poučeností a nestranností – psát. Už si neumím představit, že bych se tematicky vrátil jen ke kultuře či hudbě. To, co se děje kolem nás, je nosné, klíčové, dává to půdorys a podmínky k existenci těch radostí na povrchu – třeba kultury. Ale bez toho podloží by to nešlo. A mě vždycky zajímaly spíše základy než horní patra, neřku-li jenom fasády.

 

Vzpomenete si na pocit, když vám vyšel první článek?

Ano, to byl velmi legrační pocit. Napsal jsem ho ve svém tehdejším bydlišti ve východních Čechách do okresních novin, šlo o recenzi z přehlídky amatérského divadla. Noviny si to objednaly, já to odevzdal, vyšlo to – ale podepsaná pod tím byla soudružka redaktorka. Od té doby vím, že věci jsou holt relativní. (smích)

 

Máte nějaký žurnalistický vzor?

V hudební žurnalistice nedávno zesnulého Lubomíra Dorůžku – velmi vzdělaného gentlemana ze staré školy. V „normální“ žurnalistice ani ne. Spíš mě zajímají autoři na pomezí, blíže k filozofii, třeba Rakušan Konrad Paul Liessmann nebo Angličan John Gray. Nejenže píšou věci zásadní a mnohdy objevné, ale navíc se to obvykle velmi dobře čte. A vlastně ještě jeden autor mne napadá: velmi pěkné novinové sloupky píše Umberto Eco.

A koho ze současných českých novinářů považujete za opravdu kvalitního?

Nechtějte po mně jména českých novinářů. Jedni by se mohli urazit, druhé bych mohl nechtěně opomenout. Řeknu to jinak. Jsou novináři, kteří se nestydí za svůj názor. Když jejich texty čtete, víte, kde ten člověk stojí a proč. To je poctivé. Každý člověk má názor, i novinář. Nepoctivé je, když se vám novinář snaží namluvit, že je naprosto nestranný a nezávislý, a přitom z jeho psaní nějaké stranictví či stranění vyloženě čouhá. Jak říkával Miroslav Macek: „Neexistuje nezávislost. Je jen závislost, o které nevíme, na čem je.“ Je to jen bonmot, ale něco na něm je.

Co podle vás tedy obecně dělá dobrého žurnalistu?

Umění podívat se na každý jev, událost či osobu, o které mám psát, co nejobjektivněji, ze všech možných úhlů. Získat si všechny možné informace, než vyslovím nějaký soud. A hlavně dokonale a vždy rozlišovat zprávu a komentář. Zpráva informuje o dění, komentář je hodnotí. Směšovat obojí je základní prohřešek proti novinářské profesionalitě a etice.

Podle jakých měřítek vůbec hodnotíte novinářskou práci?

Podle dlouhodobé zkušenosti s dílem toho kterého autora. Každý může občas uletět, ale z dlouhodobého hlediska na něj jeho práce vyzradí všechna pro i proti.

 

Jste autorem mnoha rozhovorů s osobnostmi z politické i kulturní scény. Co podle vás stojí za dobrým rozhovorem?

Kdykoli, když mám uskutečnit rozhovor, a je jedno, zda v rádiu na 20 minut, nebo knižně na 200 stránek, snažím se ke zpovídanému přistupovat s otevřeným hledím, jako k partnerovi. Nesnáším ten výslechový, namyšlený, agresivní typ interview, který se u nás, zejména v televizích, tak uhnízdil. Když zpovídanému dáte hned najevo, že si ho nevážíte a hodláte ho znemožnit, nic vám neřekne, uzavře se a věcný výsledek rozhovoru je nula. Když k němu přistoupíte partnersky – obvykle to nazývám nejraději rozpravou – může se vám povést, že se partner otevře a řekne věci, které třeba ani neplánoval. Prostě proto, že je mu s vámi dobře a vede ho to ke snaze být otevřený a upřímný.

 

Podle čeho si vybíráte osobnosti, se kterými zamýšlíte udělat rozhovor?

Když jde o takzvanou denní žurnalistiku třeba pro rozhlas, tak podle toho, zda mne ten člověk zajímá a má co říci. Když jde o knihu, pak si dotyčného musím vážit, mít v úctě jeho práci, dílo, myšlenky.

 

Existuje někdo, s kým byste rozhovor rád uskutečnil, ale dosud se vám to nepodařilo?

Když mi bylo něco přes dvacet, měl jsem sen udělat rozhovor s Jaroslavem Seifertem, dostal tehdy Nobelovu cenu za literaturu a v oficiálních kruzích byl v nemilosti. Jenomže jsem se k němu tehdy vůbec nedostal a on pak zanedlouho zemřel. Tak to je jeden navždy nesplněný sen. Jinak já jsem si většinu snů tohoto typu uskutečnil. Knižní rozhovory jsem uskutečnil s Václavem Klausem, Milošem Zemanem, s tím dokonce dvakrát – po deseti letech, také s Evou Urbanovou, Otakarem Vávrou, Janem Potměšilem a řadou dalších. Možná, že si zbytečně věřím, ale myslím, že až zase budu někdy chtít opravdu udělat rozhovor s někým, kdo mě bude extrémně zajímat, tak pro to udělám všechno a pak se to podaří.

Dostal jste vždy odpovědi na všechny své otázky?

Samozřejmě, že ne, ale i mlčení je někdy odpověď. Stejně tak lež je někdy přesná odpověď, když ji rozeznáte. Ale zároveň jsem se vždycky snažil řídit tím pravidlem Exupéryho Malého prince, který se také ptal pořád dokola, než se mu na jeho otázku odpovědi dostalo. Nedal se odbýt.

 

Osobnosti k rozhovorům si vybíráte častěji sám, nebo jste přímo oslovován?

Skoro vždycky sám, jen dvakrát jsem byl osloven. Poprvé kurdským lékařem Yektou Uzunoglu, který se před mnoha lety stal obětí politického spiknutí českých mocenských a policejních elit, odnesl to několika lety ve vězení a nakonec ho všechny soudy očistily a zbavily všech obvinění. To byl velký příběh vypovídající také velmi mnoho o naší polistopadové současnosti. A podruhé jsem přijal nabídku emeritního politika Petra Havlíka, s nímž jsme vedli přátelské, politologicky laděné rozpravy. To bylo velmi příjemné, protože Havlík je člověk, který u mnoha věcí byl, má nadhled a umí dávat fakta do souvislostí.

 

Můžete dělat rozhovor i s lidmi, kteří vám nejsou lidsky či názorově vůbec blízcí?

Ne pro knihu. V denní publicistice se tomu často nevyhnete. Důležité je oprostit se od sympatie či antipatie, být věcný a nezaujatý.

 

Jak se změnilo v průběhu života vaše nahlížení na média obecně?

Snad mám o něco dospělejší a poučenější přístup. Nepřeceňuji význam a vliv médií. Lépe rozeznávám snahy o manipulaci a skrytou propagandu. Mohu říci, že stejně jako reklama ani média na můj život už nemají absolutně žádný směrodatný vliv.

 

Nakolik jsou tedy podle vás česká média důvěryhodná?

Nemluvme o médiích, ale o novinářích. Každý novinář je pánem svého vlastního obrazu, svého kreditu. Kdo si sám sebe neváží a prodává svou práci, ať už za jakoukoli cenu, toho si nemůže vážit nikdo další. Kdo je sám sebou, je osobnost a stojí si za svým, dokáže argumentovat i přiznat omyl, toho si můžete vážit i vy, i když s ním nemusíte vždy souhlasit. Pravda, těch druhých je mnohem méně. Ale i novináři jsou jen vzorkem populace. Jak se říká o politicích – máme jen takové, jaké si zasloužíme. O novinářích se to myslím dá říct obdobně.

 

Jak podle vás vnímá v současné době média veřejnost?

S nedůvěrou, často oprávněnou. Vidím to i na působení ve vysokém školství. Když jsem před víc než deseti lety otevíral na jedné škole katedru masové komunikace, zhruba 7 z 10 uchazečů tam šlo studovat s cílem být v budoucnu novinářem a jen asi 3 chtěli do reklamy či public relations. Dnes se ty poměry skoro přesně obrátily. To nebude náhoda.

 

A nakolik se jimi tedy nechávají ovlivnit?

To je různé a proměnlivé. Dobrý příklad vidíme na nedávných parlamentních volbách: Skoro všechna média do omrzení meldovala příběh dnešního ministra financí Babiše, který se měl zaplést s komunistickou tajnou policií. Přesto Babišovo hnutí dostalo skoro 20 procent a nebylo možné bez něj sestavit vládu. A co je ještě bizarnější, naprosto drtivým výsledkem zabodoval na Ústecku, což je sociálně velmi komplikovaný region a čekali byste, že tam zvítězí spíše komunisté nebo socialisté, a ne usměvavý miliardář.

 

Jak tedy vnímáte vztah médií a politiky?

O tom bylo popsáno mnoho knih a statí. Tak jen stručně – jedno bez druhého je nemyslitelné. Já do této rovnice přidávám ještě ekonomiku. Říkám „politika – ekonomika – média – svatá trojice“. Jeden britský sociolog píše, že žádné důležité tvrzení v médiích se neobjevuje náhodou, za každým lze najít skrytý politický, ekonomický nebo obojí důvod a zájem. S tím naprosto souhlasím.

 

Jste mimořádně publikačně činný. Kdo jsou podle vás vaši čtenáři?

Různě. Odborné texty čtou lidé z akademické sféry, popřípadě studenti. Články na Parlamentních listech čte dvě stě tisíc čtenářů nutně velmi rozmanitého sociálního, vzdělanostního či věkového profilu. Podle ohlasů je to od dělníka po profesora. Vážím si těch, kdo se mnou polemizují s argumenty. Urážky těch, kteří si chtějí jen odplivnout, nesleduji.

 

Populární jsou vaše komentáře. Jaká věc vás vždy dovede vybudit k tomu, abyste se k ní vyjádřil?

Pokud píšu o médiích, je to zpravidla motivováno otázkou, proč se ta či ona událost v médiích neobjevila, kdo má zájem na jejím ututlání. Pokud jde o politiku, rozčílí mě už máloco. Snad jen vyložená lež. Ale i těch už je kolem nás tolik, že by se jeden musel upsat…

 

V mediální sféře se ovšem realizujete v mnoha směrech, dlouhou dobu jste se věnoval například nakladatelské činnosti. Co vám tato práce dala?

Vydávání knížek byla skvělá zkušenost. Odpočal jsem si pár let od pravidelné žurnalistiky, která přece jen někdy k rutině zavádí, a pracoval na věcech s trvalejší hodnotou. Vážil jsem si šance, že jsem mohl ve dvou svého času důležitých nakladatelstvích – Melantrichu a Votobii – realizovat některé své sny. Třeba obnovit edici poezie a v ní vydávat české básníky, nebo realizovat edice literárních esejů – třeba od Mariny Cvetajevové, ale to je jen jeden příklad za mnoho jiných.

 

Krom toho si můžeme vaši osobnost spojit s Rádiem Ethno. Kde se zrodil nápad založit rádio?

Ethno hudbu, dnes se víc říká world music, jsem začal sbírat už před víc než třiceti lety, v době, kdy o ní u nás něco věděl jen málokdo. Začalo to jednou francouzskou kapelou s podivuhodným, ale vůbec ne vulgárním názvem Touré Kunda. To jsou tuším Senegalci žijící v Paříži. A ti už od konce 70. let provozovali muziku, jíž se tehdy říkalo „afro-pop“. Kdosi mi z Francie přivezl jednu desku této kapely jako recesi, kvůli tomu názvu, ale já si tu muziku zamiloval a postupně ji začal systematicky sbírat.

 

K jaké sbírce jste se dopracoval?

Dnes mám nějakých 50 tisíc tracků ethno hudby. Nakrmil bych tím dvacet rádií, ne jedno. To jedno jsem se rozhodl založit v době, když jsem končil ve funkci člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, to bylo v roce 2003, a rozhodoval jsem se, zda dál usilovat o pokračování podobné správní funkce, nebo zda se pustit do opravdového živého světa rozhlasového vysílání. Zvítězilo to druhé a po značných průtazích, způsobených všemocným úředním šimlem, jsme rádio spustili v září 2008.

 

Hudební stanice se stala velmi populární. Co podle vás stojí za jejím úspěchem?

Myslím, že jsme našli to správné publikum, nepočetné, ale zasvěcené a věrné. Stejně jako klasickou hudbu ani ethno nebudou nikdy poslouchat stejné zástupy jako řekněme Michala Davida. A to je určitě dobře, protože ten, kdo si najde tuto specifickou kulturu, má určitě i jisté vyhraněné osobnostní rysy – kulturní otevřenost, nepředpojatost, nepředsudečnost, toleranci. A to jsou strašně důležité vlastnosti, zdaleka nejen v muzice. 

 

Je to tedy váš oblíbený styl. Zohledňoval jste více zájem posluchačů, či své osobní hudební preference?

Kdybych řekl, že zájem posluchačů, nebylo by to poctivé. Neměl jsem ani peníze, ani způsob, jak zjistit, zda to není sázka na chromého koně, zda tahle muzika někoho bude u nás zajímat, když přece většinu mediálního prostoru mají „Michalové Davidové“. Takže ano, dělal jsem to kvůli sobě a tiše doufal, že v tom nezůstanu sám. Nezůstal jsem, bohudíky.

 

V současné době jste prorektorem na Akademii managementu a komunikace. Co přesně pro vás tato pozice znamená?

Především radost, že můžeme dělat poctivě to, co jinde nešlo. Působili jsme, velká část z dnešního pedagogického týmu, na jiné soukromé vysoké škole, kde se provalilo, že se tam jen kšeftuje s diplomy. Kvůli tomu jsme odešli a snažili se najít způsob, jak sami za sebe dokázat, že vysokoškolské vzdělávání je především o tom vzdělávání a až potom o diplomech. Co mě těší zejména, je fakt, že z té bývalé školy k nám přecházejí spontánně studenti a říkají: „My se chceme něco naučit, ne si jen koupit diplom. A vás si pamatujeme a věříme vám, a proto jdeme za vámi, ačkoli nabízíte těžší a náročnější studium. Stojí nám to za to.“ Tak to je pro mne i pro všechny mé kolegy největší odměna. Ale ptáte-li se na to, co je to být prorektor, tak v mém případě je to finální odpovědnost za obsahovou náplň studia, studijní plány, kvalitu vyučujících a odbornou a publikační činnost, včetně doktorského studia.

 

Ve vysokoškolské výuce jste ovšem činný již dlouhou dobu. Pozorujete nějaký vývoj třeba z hlediska typů a zájmu studentů?

Trochu jsem o to již zavadil. Myslím, že se hlavně přesněji vydělují ti, kdo chtějí hlavně mít před jménem nějaká tři písmena, a ti, kdo chtějí mít v hlavě víc vědomostí. Na jedny i druhé je lépe vidět. S trochou pýchy chci říci, že o ty první u nás ani nestojíme.

 

Jaké obory lákají dnešní studenty nejvíce?

Alespoň u nás nejvíce láká management, personalistika, ale i komunikační disciplíny a také praktická psychologie. Myslím, že všechny čtyři obory docela přesně kopírují vývoj moderní společnosti, která potřebuje kvalitně komunikovat, řídit své produkční i personální věci a řešit osobní psychiku lidí v těch složitých a hektických procesech, jaké jsou pro moderní dobu typické.

 

Proč jste si zvolil působení právě na AMAKu?

Protože jsem měl příležitost být u toho od samého začátku. Vždycky mě nejvíc bavilo být u projektu už na oné příslovečné „zelené louce“, protože jen tak máte šanci nejvíc věci ovlivnit podle svých představ, dát jim svůj směr a svého ducha. A také proto, že AMAK realizuje akreditované programy kyjevské vysoké školy, která je v oblasti, v níž se pohybuji, tedy ve společenských vědách, nesrovnatelně náročnější než podobné školy u nás. A to mi velmi imponovalo.

 

Podílel jste se i na samotném zřízení Akademie. Je v České republice těžké
něco takového realizovat?

Doposud moc ne, hlavní je najít kvalitní spolupracovníky a přesvědčit studenty, že vám mohou důvěřovat. Až do předloňského roku se stát příliš nevměšoval do života zahraničních vysokých škol zde působících. To se změnilo. Domácí, nejspíš hlavně soukromé vysoké školy reagují na snížený počet uchazečů o studium – je populační pokles, a tak usilují o likvidaci konkurence ze zahraničí. Proto lobbují u politiků, aby legislativně ztížili naši existenci. Bohužel občas úspěšně.

 

Jak s tím bojujete?

Nezbývá nám než se bránit a vysvětlovat politikům, že není problém v nás jako zahraničních školách, ale v přetíženosti celého vysokoškolského systému a hlavně v jeho naprosto nesmyslné a nesystémové regulaci ze strany občas velmi nekompetentně rozhodující akreditační komise. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Spokojím se tedy s odpovědí na vaši otázku v tom smyslu, že, jak se říká, když se chce, tak to jde. A my opravdu chceme. (smích)

 

Podle čeho jste volili obory, které budou na Akademii vyučovány?

Tady je odpověď jiná, než když jste se ptala na rozhodování o směřování Rádia Ethno. Zde jsme se rozhodovali podle toho, jaké jsme měli poznatky o tom, které obory mají šanci najít zájemce, a mají tedy perspektivu. Nu, a samozřejmě také podle toho, na jaké obory máme kvalitní pedagogy a odborníky. V tom průsečíku jsme pak hledali výsledná rozhodnutí.

 

Čím myslíte, že se Akademie odlišuje od ostatních?

Snažíme se být osobnější a přátelští ke svým studentům. I když to možná zní jako fráze, je to tak. Tím, že v našich oborech máme i početně menší studijní skupiny, dochází k propojování studentů různých oborů na některé výuky napříč studiem, což je v zahraničí běžná praxe. Je to logisticky komplikovanější a třeba i nákladnější, ale stojí to za to. Stává se tak, že se v jedné učebně na společném předmětu potká třeba student sociologie, managementu ve zdravotnictví či personalistiky. A mají šanci nejen porovnávat, ale také se navzájem inspirovat. A to není nikdy k zahození. Na druhou stranu jsme škola malá, mladá a bez miliard od nejmenovaných dárců v pozadí, takže se nám občas nevyhnou nutné organizační „dětské choroby“, takže je to někdy na studenty i pedagogy zátěž a zkouška trpělivosti a tolerance. Děkuji těm všem, že to s námi zatím drží.

 

Spousta lidí považuje soukromé školy za méně kvalitní. Jak se na to díváte vy?

Kvalita školy nespočívá v typu jejího financování, ale v lidech, kteří ji vytvářejí, v jejich kvalitách a motivaci. Znám soukromé školy, které jsou mimořádně dobré, i veřejné, které nestojí za psí štěk. A naopak, samozřejmě. Jakékoli paušalizování v této věci nemá smysl.

 

Jaké předměty vy osobně na Akademii vyučujete?

Upřímně, snažím se toho moc neučit, protože mám strašný ranec povinností organizačních a logistických. Tak učím jen to, co mě opravdu extrémně baví, třeba globalizaci v médiích, ale také některé disciplíny publicistické či studiovou rozhlasovou tvorbu.

 

Podle čeho se vybírají pedagogové, kteří na škole působí?

Někdo z nás, kdo tam už jsme, musí dotyčného pedagoga dobře znát a osobně se za jeho kvality a zájem zaručit. V tom vidím jedinou záruku, že nebudeme sběrným místem pro různé neúspěšné odjinud a staneme se výběrovým kolektivem, který drží pohromadě a pracuje kvalitně.

 

Jaký by tedy měl být skutečně dobrý pedagog?

Na tuto otázku existuje asi milión odpovědí a většina z nich může být za jistých okolností správná. Já bych asi vyzvedl tu neobecnější podmínku – musí to být především slušný člověk, který toho hodně ví a nejen chce, ale také se o to umí podělit s těmi, kdo toho vědí méně, ale dovídat se chtějí. Učení je oboustranný proces, učitel bez žáka a naopak, to nedává smysl.

 

Musíte se vy sám ještě dále nějak učit a vzdělávat?

Pořád. I ve společenských vědách se ustavičně objevují nové texty, občas i zajímaví autoři a úhly pohledu, nové aspekty jevů zdánlivě již prozkoumaných a pojmenovaných. Je to stálé dobrodružství. Ale to nejdůležitější je, a to platí obecně, stále dávat věci do souvislostí. Většina problémů současného světa vyvstává z toho, že se věci posuzují a řeší izolovaně, bez vztažnosti na celý soubor konsekvencí okolo. Kdyby lidé obecně víc přemýšleli, našli by pak méně důvodů k boji, a to obrazně i fakticky.

 

Váš záběr je skutečně obrovský. Povídat bychom si takto mohli ještě dlouho, třeba o vašem působení v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání… Ale je nějaká oblast, ve které byste se ještě rád realizoval? Nějaký kariérní sen?

Kariérní ani ne. Věřím, že to, co má přijít, to přijde. Jen to musím včas umět odhalit a pomoci tomu, udělat pro to maximum. To není areál pro sny, ale pro práci. Mám ale na dně šuplíku rozepsaný balík takových folkových šansonů. Už léta si do toho tu a tam vložím nějaký verš či kousek melodie a přesvědčuju sám sebe, že se k tomu na opravdu stará kolena dostanu. Tak nevím. Tento typ snů je asi od toho, aby se nikdy nesplnily, a proto člověka stále postrkovaly dopředu, blíž k tomu cíli…

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: archiv Petra Žantovského

Vytvořeno ve spolupráci s AMAK – Akademií managementu a komunikace www.amakcz.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz


Partneři



Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
PhDr. Kateřina Bernardová - emeritní plukovník, armádní psycholožka
PhDr. Kateřina Bernardová - emeritní plukovník, armádní psycholožka

08.10.2018 | Narozena v r. 1960, vystudovala jednooborovou psychologii na UK v Praze. V období 1999–2015 byla ...


Petra Hrůzová – tisková mluvčí, vrchní inspektorka PČR
Petra Hrůzová –  tisková mluvčí, vrchní inspektorka PČR

21.08.2018 | Petra Hrůzová je u policie osmnáct let a vůbec toho nelituje. Prošla pozicemi, kde nebezpečí číhalo ...


PaedDr. Milan Majerský, PhD. – primátor města Levoče
PaedDr. Milan Majerský, PhD. – primátor města Levoče

23.05.2017 | Má za sebou sedmnáctiletou kariéru středoškolského učitele na gymnáziu. Před nástupem do funkce ...


Msgr. Miloslav Vlk – kardinál
Msgr. Miloslav Vlk – kardinál

20.03.2017 | Věřím, že po přečtení rozhovoru, který jsme spolu s panem kardinálem vedli, budete se mnou zajedno. ...


Ing. Radim Studený, plukovník v. v. – velitel Hradní stráže v letech 2007–2015
 Ing. Radim Studený, plukovník v. v. – velitel Hradní stráže v letech 2007–2015

13.02.2017 | Osm let stál v čele Hradní stráže, elitní jednotky našich ozbrojených sil. Podařilo se mu zajistit ...